Rodiče jsou při týrání stále vynalézavější. A deptají i psychicky

Praha - Dominik, Ondra, Adam, Věra. Co mají společného? Kruté týrání vlastními rodiči nebo příbuznými. Čas od času pronikne příběh některého týraného či sexuálně zneužívaného dítěte na veřejnost, spousta případů zůstává ale skryta za zavřenými dveřmi. Týraných dětí je podle odhadů kolem dvaceti až čtyřiceti tisíc, odhalit se podaří jen zlomek. Podle odborníků jedna z forem násilí na dětech značně roste – psychické týrání.

Věra svoje dětství popisuje slovy jako strach, zima, hlad. Spala na zemi, bití byla normální věc, neustále trpěla hlady. Rodiče navíc upřednostňovali jejího bratra. Říkali o něm, že je andílek. Věře naopak matka neustále opakovala, ať chcípne. Děti zachránilo, že je rodiče zamkli v bytě a na několik dní odešli. Věra vylezla do okna a křičela o pomoc. Sourozenci skončili v náhradní péči, svého bratra už Věra nikdy neviděla. Věřina matka byla nakonec za mučivé útrapy odsouzena na pět a půl roku do vězení.

Týrané dítě je velmi těžké odhalit. Rodiny často mění bydliště, lékaře, nikam nechodí, děti izolují. V úkrytu domova je pálí cigaretami, svazují, nutí chodit po připínáčcích nebo žhavém uhlí. Klasickým případem je podle psychologů přetěžování dětí vlastními ambicemi nebo neustávající rozvodové spory. Odborníky znervózňuje ale i stále častější psychické týrání. Vysvětlují si ho nárůstem stresu a problémů – finančních, existenčních i vztahových. Mezi typické formy takového týrání patří nadávky, urážení, ponižování dítěte. „Vzpomenu si i na případ, kdy v našem zařízení v rámci konzultace hovořil otec o svém dítěti pouze jako o debilovi,“ uvadí psycholožka Dětského krizového centra Zora Dušková. Často je problémem také to, že si rodiče nasazují masku – působí jako spořádaná rodina a venku se k dítěti chovají vzorně.

Jeden sociální pracovník řeší ročně víc než 750 případů

O osudech týraných dětí rozhodují sociální pracovníci. Jejich rozhodnutí může dětem život zachránit, a nebo taky pořádně zkomplikovat. Na jednoho sociálního pracovníka připadá víc než sedm set padesát případů ročně. „To rozhodování je strašně složité. I já bych třeba za rok řešila případ jinak. Ale vždy se snažíme vyřešit to co nejlíp,“ tvrdí vedoucí sociálního odboru na Praze 4 Věra Rožková. Každý případ se jí osobně dotýká – dokumentaci si nosí pořád sebou, čte si ji o víkendech nebo v noci.

Následky týrání jsou ve větší či menší míře - celoživotní. Záleží na tom, jestli a jak rychle se ho podaří odhalit. Lidé, kteří byli v dětství týráni, navazují těžko vztahy, žijí neustále ve strachu. „Úspěchem je, když své negativní zkušenosti nepřenášejí na své vlastní děti,“ říká Rožková. „Může se člověk postavit a jít normálně dál? Ano, může. Protože nemá čas myslet na to, co bylo a co je. Je postavený před to, aby dovedl svoje potomky do správného života,“ uzavírá Věra.