Jindřich Wankel, zachránce pravěkých kostí

Praha - V době, kdy se začal Jindřich Wankel zajímat o jeskynní systémy v Čechách a na Moravě, neměla u nás paleontologie ani speleologie vybudovanou dostatečnou prestiž. Není tedy divu, že jeskyně podléhaly nájezdům vykradačů. Pleistocenní kosti navíc využívaly cukrovary. Wankelovi prošlo rukama během jeho badatelské kariéry více než tři sta lebek a obrovské množství dalších kostí. Sám odhadoval, že to bylo okolo dvou tisíc jedinců. Kromě archeologické a jeskyňářské činnosti sestavoval i zkamenělé kostry pravěkých zvířat.

Wankelův otec Damián pocházel z bavorského zemanského rodu. V Praze zastával funkci zemského rady. Za manželku pojal Češku Magdalenu Schwarzovou. Jindřich rozšířil řady početných sourozenců 15. července 1821. Zájem o přírodu a vědu v něm vzbudil jeho otec, matka zas budila jeho české národní cítění. Ač vlastenec, Wankel se nikdy nenaučil češtinu natolik, aby v ní mohl i publikovat. Jeho vnukem je další český archeolog Karel Absolón.

Mladý Jindřich studoval medicínu na Karlově univerzitě a ve Vídni. V revolučním roce 1848 se zúčastnil bojů na barikádách, později však odešel na Moravu. Tam jej uchvátil tajemný svět jeskyní Moravského krasu. Předmětem jeho zájmu se stala takzvaná slepá jeskynní zvířena a učinil objevy mnoha do té doby nepopsaných druhů organismů. Roku 1856 zkoumal i známou propast Macocha.

Kromě badatelské činnosti byl velmi aktivní i ve vědecké obci. Neúnavně cestoval po evropských archeologických kongresech a byl rovněž členem mnoha učených společností v Rakousku i v zahraničí. Odkaz jeho badatelských úspěchů je shrnutý v německy psané knize Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Čeští čtenáři se dočkali překladu až v roce 1984.

Světovou proslulost si Wankel vysloužil objevem asi nejzáhadnějšího archeologického nálezu na našem území, který učinil v jeskyni Býčí skála. Lokalitu opřádaly tajuplné pověsti odjakživa. Kdysi sem prý z daleka přišel velký průvod cizího lidu, který poté, co vešel do skal, se již nikdy nevynořil ven. Pověsti dále praví, že se z podzemí ozýval zpěv i kvílení a ve skalních oknech plápolala světla. Wankel na místě objevil přes čtyřicet koster mladých žen uprostřed hromady šperků a dalších pokladů. Mimo jiné jeskyně vydala i kostry dvou koní, zbytky látek, dřeva, kusů železa a velkého množství obilí. V prostorách se skrývala i dobře vybavená dílna na obrábění kovů. Tomuto nálezu se přezdívá „Halštatský pohřeb“.

Samotný Wankel měl za to, že nález představuje rituální pohřeb mocného náčelníka. Pozdější hypotézy mají nález za povražděnou družinu bohatého kupce, či výsledek výbuchu souvisejícího s provozem kovárny. Wankel se nezabýval jen získáváním kosterních pozůstatků, ale zaměřil se i na jejich sestavování. V roce 1850 založil v Blansku první kenozoické laboratorium na světě, kde i sestavil první kostru jeskynního medvěda. Tehdy ji z Jedovnic do Adamova neslo tucet horníků. Zakázky na sestavování koster dostával i od velkých zahraničních muzeí. Jindřich Wankel, právem nazýván otcem moravské archeologie, zemřel 5. dubna 1897 v Olomouci.

Vydáno pod