Československo bylo jen krok od vlastní tryskové stíhačky

Praha - Československo v poválečných letech vyvíjelo vlastní nazdvukovou stíhačku a množství dalších moderních zbraní. Stát chtěl navázat na tradici z první republiky, na nátlak Moskvy ale vývoj skončil a Československo muselo nakupovat sovětskou techniku. Nedokončené projekty teď zmapovali historici z Vojenského ústředního archivu.

Příkladem, k jakému se českoslovenští vývojáři blížili, byla britská stíhačka Hawker Hunter. Ta byla převratná v tom, že starý vrtulový motor nahradil moderní proudový. Přestože taková letadla umělo sestrojit jen několik málo velmocí, jak se teď ukazuje, Československo v 50. letech k nim překvapivě málem taky patřilo. 

„Tehdejší letecký průmysl navazoval na tradici už z první republiky, i proto byla po druhé světové válce snaha vyvíjet vlastní typy letadel. Největší nouze byla právě o verze stíhacích letounů,“ podotýká historik Martin Dubánek, který zastavené, nadějné, avšak nikdy nedokončené zbrojní projekty osm let mapoval. 

Podle Dubánka se konstruktéři často pouštěli do práce, která musela začít od úplného počátku: „Svoji roli určitě sehrála hlavně tradice, kdy se každý národní stát snažil být suverénní a nezávislý na dodávkách zvenčí. U těch proudových letounů to ale byla zcela nová technika, se kterou ještě tehdy nebyly zkušenosti. Problém proto byl, že ani nebylo kde ty zkušenosti získávat.“ 

Návrh proudového letounu
Návrh proudového letounu

Čechoslováci spoléhali na motor ze Západu, nepřišel

Letadlo podobné britské předloze mělo vzniknout z projektu někdejšího Aera Vysočany. Stíhačku, která měla mít na svoji dobu špičkové vybavení, navrhli inženýři koncem čtyřicátých let. S překonáním rychlosti zvuku však konstruktéři spoléhali na motor ze Západu. „Ten ale Spojenci nikdy neposkytli, a to se pak ukázalo jako klíčové,“ poznamenává historik Dubánek. 

Seznam podobných pokusů popsal v nové knize. Z jeho práce vyplývá, že blízko byli českoslovenští inženýři vyvinutí hned několika typů letadel, ale taky vlastnímu tanku, dělům, ručním zbraním a dokonce i lodi, která měla hlídat vody na Dunaji. A až do fáze prototypu se dostal třeba džíp značky Škoda, jenže kvůli omezené kapacitě průmyslu nakonec dostaly přednost ve výrobě osobní automobily. 

Začátkem padesátých let musela drtivá většina rozpracovaných zbrojních projektů skončit. Armáda dostala jasné doporučení, aby se začala orientovat na sovětské zbraně. „Na přelomu čtyřicátých a padesátých let probíhal poměrně široký vývoj široké škály zbraní od ručních až po ty nejsložitější komplexy. Ten byl zastaven, po únoru 1948 docházelo k razantnímu příklonu k Sovětskému svazu, začínalo se přecházet na sovětské vzory, přecházelo se na licenční výrobu a původní projekty se zastavovaly,“ vysvětluje historik Ivo Pejčoch. Dále dodává: „Hrála roli jak snaha po unifikaci výzbroje, tak i upevnění role hegemona v oblasti východní Evropy.“

Většina původních československých projektů se dochovala jen na archivních materiálech a dobových fotografiích. Přesto některé prototypy přežily dodnes, jako třeba malý obojživelník, který je ve sbírkách vojenského muzea v Lešanech u Prahy. Některé nápady se navíc podařilo dotáhnout až do konce, tedy do masové výroby – například samopaly SA-58 nebo legendární vétřiesky používá armáda dodnes, tehdejších zkušeností využili i konstruktéři letadel Delfín a Albatros.