Praha – Pražský arcibiskup Dominik Duka dnes v pražském Chrámu sv. Víta celebroval zádušní mši za zesnulého Václava Havla. Svou homilii započal vzpomínkou na společně prožité okamžiky a na Havlova slova, jimiž vítal papeže Jana Pavla II.: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku.“ Celý životní příběh Václava Havla byl zázrak, podotkl arcibiskup.
Když smrt přikáže člověku umlknout, ozvou se jeho výroky
„Proti veškerému očekávání se splnily snad všechny jeho sny: pád neživotného Husákova režimu chráněného sovětskou armádou, obnova samostatnosti a demokracie. Jenže ony to nebyly sny, byly to Tvé nejvnitřnější tužby,“ pokračoval.
Z promluvy Dominika Duky:
„Pravda a láska byly onou tužbou Tvého srdce. Ty jsi v ně uvěřil a proti všemu, co Tě historicky obklopovalo, jsi jim důvěřoval. To Ti dávalo odvahu i důvěru v budoucnost. Ve Tvém nejvnitřnějším přesvědčení je celé tajemství Tvé statečnosti a vytrvalosti. A v tom vidím to nejcennější, co jsi pro nás udělal. Ve zmalátnělém národu jsi vzbudil naději a tím ho i sjednotil. Není náhodné, ale zákonitě přirozené, že v posledních dnech svého života jsi mluvil o tom, že se nemusíme bát ani příštího roku ani krize, budeme-li jednotní.“
Dominik Duka také zavzpomínal na společné prožitky, kdy si spolu odpykávali trest za komunistického režimu v borské věznici: „Prožili jsme spolu řadu chvil a některé se mi teď a tady silně připomínají. Ve vězení jsme hrávali šachy. Bylo Tvým skvělým nápadem použít tuto povolenou zábavu jako vhodnou chvíli pro to, abych odsloužil mši svatou. Tys možná trochu myslel i na šachovnici mezi námi. Ty nyní už nemyslíš na velkou šachovnici světa a já sloužím zde mši a jsem Ti vděčný za vězeňské chvíle tehdy a za svobodu teď.“
Duka připomněl, že se Chrám svatého Víta naprosto zaplnil na konci listopadu 1989, kdy byla Anežka Přemyslovna prohlášena za svatou. Podobně je podle něj katedrála zaplněna i dnes, na Havlově státním pohřbu. První polistopadový prezident podle něj vstoupil do chrámu „pod ochranou svaté Přemyslovny“ a dnes katedrálu naposledy opustí „v roce, který nese její jméno“.
GALERIE
videogallery_000158042
„Není také jen tak náhodou, že už zcela vyčerpaný jsi nás oslovil dvěma větami, které jsi nám poslal sem do katedrály k letošnímu 17. listopadu. Jako by to byl Tvůj odkaz: 'Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela 25. listopadu 1989. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat.' Kéž Tě - laskavého a do krajnosti solidárního s každým, kdo trpí bezprávím – svatá Anežka doprovodí tam, kde v království pravdy a lásky panuje Ten, který Je - jak jsi řekl při našem posledním setkání. A o němž jsi v posledních týdnech vezdejšího života mluvil jako o pravém Bohu. Nás ať chrání před lží a nenávistí a vede dějinami po cestách pokoje,“ zakončil svou promluvu arcibiskup.
„Víra“ Václava Havla
O své víře mluvil Havel zdrženlivě až plaše. Málokdy řekl slovo „Bůh“. „Uvědomoval si, že pozemská moc je pomíjející. Všeho do času,“ uvedl dnes biskup Václav Malý. Vedle papeže přijela do Česka na Havlovo pozvání také další duchovní autorita, tibetský dalajláma. Naposledy se spolu setkali krátce před Havlovou smrtí, letos 10. prosince.
„Rozhodně nebyl ateista. Ale zároveň se nesmírně úzkostlivě vyhýbal ztotožnění s jakýmkoliv souborem pouček, s jakoukoliv institucí,“ vysvětluje filozof Daniel Kroupa.
Jako státník dával jasně najevo, že duchovní život nepovažuje za nadstavbu toho obyčejného, materiálního. Místo o Bohu mluvil o „horizontu bytí“, kterému je člověk ve svém jednání nakonec zodpovědný.