Litomyšl - Litomyšlský rodák Zdeněk Nejedlý, který zemřel 9. března 1962, po druhé světové válce výrazně ovlivnil českou kulturu i školství. A podle pamětníků nebylo jeho dědictví právě pozitivní, profesor Nejedlý proslul například jako nesmiřitelný odpůrce Antonína Dvořáka nebo Bohuslava Martinů. Oč méně měl v lásce tyto významné skladatele, o to více ke stáru prosazoval komunistické vidění světa a svůj obdiv k Sovětskému svazu. Dokonce ještě v době komunistického režimu na něj neexistoval jednoznačný oficiální názor - od počáteční glorifikace jeho díla a myšlenek přes podceňování a přezírání až po opětovné vyzdvihování.
Rozporuplný odkaz Zdeňka Nejedlého
Absolvent historie a estetiky na pražské filozofické fakultě přitom patřil na počátku 20. století mezi nadějné mladé vzdělance, řadil se dokonce k uznávaným levicovým kritikům a komentátorům české politiky, vědy a kultury. Už v roce 1909 se Nejedlý - v pouhých 31 letech - stal mimořádným profesorem Univerzity Karlovy, postupně se ale začaly stále více projevovat negativní rysy jeho povahy, mezi které patřila zejména až patologická ješitnost. Pro jeho odborné práce, například nedokončené monografie o Bedřichu Smetanovi či T. G. Masarykovi, je pak typická popisnost.
Zdeněk Nejedlý také proslul sklonem k subjektivnímu vidění světa, které se prosazovalo i v jeho práci. Nejznámější je to v souvislosti se Smetanou, jehož Nejedlý vynášel do nebes, zatímco ve světě uznávanějšího Antonína Dvořáka zatracoval. Pamětníci přitom uvádějí, že Nejedlý - ačkoli vedl na pražské filozofii katedru hudební vědy - se v hudbě moc nevyznal. „Pan profesor je v hudební vědě naprostý diletant, který si plete základní pojmy,“ tvrdil například skladatel Ladislav Vycpálek.
Nejedlého citáty
„Pakliže nám kapitalisté zboří naší Prahu, postavíme si Prahu novou, nejlépe poblíž Moskvy.“
„K národní hudbě jest zapotřebí osobnosti zcela jiné než takové, jež ve chvíli největšího utrpení českého národa přijímala od rakouské vlády spolu s klerikálními a německými zrádci české věci rakouské řády. Pro takovou osobnost není v tomto (národním) ovzduší místa, i kdyby se nyní sebevíce zdobila trikolorou.“ (o Josefu Sukovi)
Už za první republiky se Nejedlý přimkl ke komunistické straně a po válce vedl ministerstva školství a práce. Stejně jako se od května 1945 do února 1948 rozhodovalo o charakteru republiky, rozhodovalo se v té době i o charakteru kultury. A právě Nejedlý v tomto procesu hrál významnou roli. V té době měla důležitou roli sehrát i Nejedlého přestavba školství s cílem zpřístupnit vzdělání všem vrstvám obyvatelstva. S jeho jménem je pak spojena nejen školská reforma z roku 1948, která zavedla tzv. jednotnou školu, ale také čistky na vysokých školách.
Divadlo za éry Zdeňka Nejedlého muselo zavádět metody sovětského divadelního teoretika Stanislavského. Podle jeho metody museli herci hrát tak, jako by ani nešlo o divadlo a umění, ale o skutečný život. V představách uplatňovatelů Stanislavského metody mělo ale jít o život, ve kterém bude vyznávána socialistická ideologie. Autor, režisér a herec musel objektivně dané a nezměnitelné společenské realitě sloužit. V Praze za tím účelem dokonce vzniklo Realistické divadlo.
Se svými častými projevy o všem a ke všemu se postupně stával nesnášenlivým starcem a terčem posměchu. Dožil jako ministr bez portfeje a šéf Československé akademie věd. Ve svém díle se zabýval celou řadou osobností (Jirásek, Němcová) a otázek českých politických a kulturních dějin (husitství, národní obrození, spor o smysl českých dějin aj.).