Vlkovi v těžkých situacích dodávala sílu víra

Praha - Vyprávění o dětství, složité cestě životem i působení v církvi kardinála Miloslava Vlka nabízí nové dvojalbum nazvané Ohlédnutí, vzpomínky a zamyšlení, které vychází u příležitosti kardinálových osmdesátin. Právě dnes, kdy slaví své narozeniny, se zúčastní autogramiády a osobně představí CD na knižním veletrhu Svět knihy v Praze. Kardinál a emeritní pražský arcibiskup se na přípravě zvukových memoárů podílel, podle něj to může posluchačům poskytnout „větší autentičnost, bezprostřednost a působivost“.

Dvojalbum přináší pohled do církevních i společenských kruhů i třeba Vlkovy vzpomínky na setkání s papežem Janem Pavlem II. Nevšední Vlkův příběh vypovídá o nečekaných životních zvratech, v nichž se odrážejí české dějiny. Kardinál interpretuje vlastní úvahy i medituje o smyslu Velikonoc, Vánoc a dalších křesťanských slavností.

Miloslav Vlk:

„Je to chvíle určitého bilancování, případně objasnění některých kroků a jednání v době mého funkčního působení. Nahrávka přináší ukázky některých projevů a článků, které charakterizují mé pohledy na určitou problematiku a způsob jejího řešení. Prezentované 2CD je prvním takovým počinem.“


Miloslav Vlk v současnosti nevidí východisko z krize ve společnosti a politice, protože zodpovědné osobnosti nezkoumají příčiny těchto jevů. Obává se toho, že lidé si budou muset „rozbít nos“ a až poté snad nějaké cesty začnou hledat. Je přesvědčen, že současná neutěšená společenská situace vznikla kvůli tomu, že „jsme se nepoučili z minulosti“, tedy z komunismu a nacismu. Ve společnosti po roce 1989 podle něj nepřevážil názor, že společnost a mezilidské vztahy je třeba zakládat na jiných hodnotách. „A to jsme my neudělali a novou dobu jsme založili především na ekonomické transformaci a myslím, že ti, kteří se tehdy chopili moci před 20 lety, ne dostatečně si uvědomovali, že nová společnost ve svobodě potřebuje důležité morální duchovní základy. A tohle nebylo uděláno a výsledek je dnes tady. Mně se to zdá úplně logické,“ řekl. 

Vlk zdůrazňuje, že pro život jednotlivce je důležité být obklopen společenstvím. „Měl jsem vždy za zády určité společenství lidí, přátel, věřících a toto byla síla, která mě v nejrůznějších obdobích držela a vedla,“ uvedl s tím, že v těžkých situacích mu dodávala sílu víra.


Své působení v Arcibiskupském paláci na Hradčanech vidí spíše kriticky

Vlk nahradil v čele katolíků na jaře 1991 po rezignaci Františka Tomáška, od října 1994 je kardinálem. Úřadu pražského arcibiskupa se ujal 1. června 1991, jeho rezignaci přijal papež Benedikt XVI. v únoru 2010 a v pořadí 36. pražským arcibiskupem jmenoval Dominika Duku.

Mezi své neúspěchy coby hlavy českých katolíků, které ale přičetl mimo jiné i neochotě českých politiků, řadí Vlk odklad majetkového vyrovnání, které čeří politické vody a dodnes se politici nedokázali shodnout na konečném řešení. Ke svému působení v Arcibiskupském paláci na Hradčanech se staví spíše kriticky. Církev totiž podle něj nebyla připravena na svobodu, kterou přinesl pád komunistického režimu, a nestihla se otevřít lidem z vnějšku. 

  • Kardinál a primátor zapalují betlémské světlo
    Kardinál a primátor zapalují betlémské světlo autor: Šulová Kateřina, zdroj: ČTK
  • Kardinál Miloslav Vlk
    Kardinál Miloslav Vlk autor: ČTK/Krumphanzl Michal, zdroj: ČTK

Mezi úspěchy katolické církve pod jeho vedením může kardinál Vlk zařadit práci církevní charity, ačkoli až u Ústavního soudu skončil spor o právní postavení charit i dalších církevních organizací. Miloslav Vlk se také výrazně zasloužil o ekumenickou spolupráci českých křesťanských církví. V roce 1993 stanul v čele komise zabývající se dílem a osobností Jana Husa. Přispěl tak k tomu, že Jan Pavel II. v roce 1999 vyjádřil lítost nad Husovou smrtí a přiznal mu místo mezi reformátory církve.

Cesta milovníka běžek Vlka nebyla do čela české římskokatolické církve přímá. Narodil se 17. května 1932 v Líšnici na Písecku jako dítě svobodné matky. Ke dráze kněze směřoval od mládí, vzhledem k politické situaci ale po gymnáziu nejprve pracoval jako dělník a poté vystudoval historii a archivnictví; jako archivář také téměř pět let pracoval. Na kněze byl coby čerstvý absolvent bohoslovecké fakulty v Litoměřicích vysvěcen až v roce 1968. 

Pracoval jako sekretář českobudějovického biskupa a v 70. letech prošel několika jihočeskými farnostmi. V roce 1978 přišel o státní souhlas, poté sloužil mše tajně. Pracoval jako uklízeč a později opět jako archivář ve Státní bance československé. Státní souhlas získal zpět až v lednu 1989.