Dodnes nechápu, čím jsme se provinily, ptá se lidické dítě

Praha – Zítra si celý svět připomene, že před 70 lety byl vykonán rozkaz, který zněl: „Vymažte Lidice z mapy!“ Obětí tohoto nařízení, které přišlo z Berlína po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha, byla také Marie Šupíková. Nacisté zavraždili její spolužáky i otce, matka zemřela kvůli pobytu v koncentračním táboře. Přestože měla štěstí a běsnění přežila, dodnes nerozumí tomu, čím si Lidice svůj osud zasloužily. Celkem o život přišlo 340 obyvatel.

Největšími hrdiny celé tragédie jsou podle Marie Šupíkové lidičtí muži. „Stáli tváří v tvář popravčí četě. I když nevěděli proč a za co mají zemřít, šli hrdinně, to je pro mě hrdinství,“ tvrdí o svých bývalých sousedech a přátelích bělovlasá dáma. Celkem bylo u stodoly statkáře Horáka popraveno 173 mužů ve věku od 14 do 84 let.

Jako dítě si vypálení své rodné obce nacistickými zločinci nedokázala vysvětlit. „Po atentátu na Heydricha museli něco podniknout, aby český národ zastrašili, aby ukázali moc,“ uvažuje nyní paní Šupíková. Otázky, proč Němci během několika dnů srovnali všechny domy včetně kostela a fary se zemí, bagry rozryli hřbitov, přenesli koryto potoka a zasypali přilehlý rybník, přesto zůstávají.

Malá vesnice nedaleko středočeského Kladna totiž s odbojovou akcí československých parašutistů neměla nic společného. „Proč utratili 82 nevinných dětských životů? Nejmladší z lidických dětí byl chlapeček, kterému bylo 13 měsíců. Může se tak malé dítě něčím provinit?“ ptá se dodnes jedna z mála přeživších.

Marie Šupíková byla ve skupině sedmi dětí z Lidic, které nacisté vybrali k převýchově poté, co je odebrali matkám. Údajně odpovídala rasovým zákonům a mohla se stát právoplatnou občankou Třetí říše. Sama se tomu ale diví: „Oni měli určitá kritéria, podle kterých výběr prováděli, vybírali modrooké blonďáčky. Já jsem ale blonďaté vlasy nikdy neměla.“  Ostatních více než osm desítek „nevhodných“ dětí bylo zavražděno v koncentračním táboře Chelm, nacisté je zde nejspíš v nákladním automobilu udusili výfukovými plyny.

K rodině Alfreda Schillera do Poznaně se jedenáctiletá Marie dostala v létě 1943, prožila zde zbytek války až do roku 1946. Tehdy se vrátila zpět do vlasti a dozvěděla se o osudu Lidic i své rodiny. „Tatínka popravili, maminka byla v lágru a vrátila se s velmi těžkou tuberkulózou,“ vypráví. Shledání, na něž má dodnes vzpomínku v podobě fotografie, si ovšem dívka užila jen krátce, její matka za čtyři měsíce na následky trýznění v táboře v Ravensbrücku zemřela.