Praha – Udavači za minulého režimu nás pronásledovali na každém kroku. Jakmile se člověk trochu vymykal profilu standardního občana bez vlastního názoru, mohl si být jist, že na podobného člověka někde narazí. Dokument „Nikomu jsem neublížil“ režiséra Pavla Křemena, který ČT2 vysílá ve čtvrtek 24. února od 20:00, se zabývá právě tímto fenoménem a snaží se tak odpovědět na otázku, jakým způsobem důstojníci StB vyhledávali a přesvědčovali budoucí agenty. Nebo jak často se stávalo, že vytipovaný člověk odmítl podepsat tajnou spolupráci, případně kolik si agenti za předávání požadovaných zpráv vydělávali a jak s odstupem času svoji práci hodnotí. A co dnes, cítí někdejší důstojníci StB vinu?
Nikomu jsem neublížil – oběti, nebo prachsprostí udavači?
Co člověk, to jiný příběh, jiné okolnosti. Vesměs se ale všichni shodují v jednom: Nikomu jsem neublížil. Na estébácký problém tak režisér nahlíží očima těch, kteří mají se svou minulostí trochu problém, a tak trochu se berou jako oběti režimu, nikoli ti, kteří režimu přisluhovali. Jednotlivé příběhy vypovídají o tom, že každého člověka a jeho osud je potřeba posuzovat samostatně a že neplatí mnohdy aplikovaná kolektivní vina. Nicméně občas obhajoby agentů mohou působit jen jako sebeobranný manévr, o čemž vypovídá například vyprávění herce Jana Skopečka, jenž vysoudil na ministerstvu vnitra omluvu za to, že byl mezi spolupracovníky StB. Když mu ale publicista ukáže jím podepsaný dokument, na kterém udává jméno kolegy, který rozšiřoval mezi herci román Souostroví Gulag – Skopeček se zarazí: „Já jsem to nebral jako udání…“
Dokument, v němž kromě agentů a bývalých důstojníků StB hovoří novinář, historik a psycholog, se snaží vyhnout černobílému a povrchnímu pohledu na tolik odsuzované agenty StB. Popisuje je totiž jako lidi, kteří na spolupráci přistoupili často ze strachu o své děti, budoucnost. Motivy osudného podpisu byly různé a dnešní soudy o tom, kdo byl zbabělec a kdo hrdina, jsou často ošidné.
Reportáž Petra Fischera (zdroj: ČT24)
A co vlastně ti lidé tehdy podepisovali?
Díky dokumentu, který Kolář ukázal na kameru, to víme naprosto přesně: „Zavazuji se dobrovolně spolupracovat s federální československou rozvědkou a odpovědně plnit všechny úkoly, které mně budou v zájmu obrany Československé socialistické republiky uloženy.“
Kolář: „Za peníze od nich se daly koupit věci na motorku.“
Jednou z klíčových postav dokumentu je režisérův kamarád Jaroslav Kolář z Ústí nad Labem, který poprvé v životě otevřeně a podrobně mluví o své práci pro Státní bezpečnost, o vztazích, které panovaly mezi ním a jeho řídicím orgánem, i o okolnostech, za jakých se stal v samém závěru roku 1989 spícím agentem.
Kolář, který se pohyboval mezi pankáči a ekologickými aktivisty, na spolupráci přistoupil, a stal se tak zřejmě nejmladším agentem obávané StB. „Za peníze od nich se daly koupit věci na motorku,“ říká v dokumentu o své spolupráci Kolář. „Zavolal mi domů nějaký pán, ať přijdu na krajskou správu,“ začíná svou zpověď Jaroslav Kolář, který slib spolupráce podepsal v únoru 1987, tedy ve svých sedmnácti letech. Pracovníka StB „Milana“ tehdy zajímali především jeho kamarádi pankáči. Tajná policie mu naznačila, že jednak ví o jeho problémech ve škole, ale že by mu mohla také v řadě věcí pomoci. Nátlak i vidina protekce za dobrodružnou práci vykonala své a Kolář slib spolupráce podepsal. Dostal krycí jméno „Michal“.
A proč zrovna Kolář? Pro komunistickou policii byl dobrým zdrojem ze severočeského pankáčského a později ekologického hnutí. „Oni mě brali jako jednoho z nich, nikdo netušil, že sem estébák. Nikomu jsem ale vědomě neublížil. Nikoho nezavřeli,“ tvrdí Kolář. Sám Kolář se stal po roce 1989 novinářem, poslední roky se ale živí už jen jako dělník v jedné z ústeckých továren.
Jiný pohled na věc může být i ten, že si člověk zpočátku myslel, že napomáhá zlepšení systému: „Mně přišlo, že potřebují slyšet, jak to v tom státě doopravdy vypadá,“ vzpomíná na své postoje Petr Rádl.
Vydírání - normální metody práce
Film popisuje často brutální metody, jakými komunistická tajná policie své spolupracovníky často získávala. Neštítila se fyzických útoků, vyhrožování i vydírání. „Každý měl nějaké problémy v práci, nevěry, obchod s valutami,“ vypočítává kompromitující skutečnosti bývalý důstojník Stb Jaroslav Lamr. „Sexuální orientace, kolik máš milenek. Buď nám to řekneš, nebo se rozvedeš. To jsou normální metody práce,“ jde v cyničnosti ještě dál další někdejší důstojník komunistické tajné policie Jaromír Ulč.
Režisér Pavel Křemen v dokumentu vyzpovídal tři bývalé důstojníky StB a necelou desítku těch, kteří byli vedeni jako agenti či tajní spolupracovníci. Metody práce StB komentují historici Petr Blažek, Radek Schovánek a Jindřich Marek a psycholog Slavomil Hubálek.
- Herec Jan Skopeček v dokumentu Nikomu jsem neublížil autor: Česká televite, zdroj: Česká televize http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2327/232692.jpg
- Bývalý agent StB Jaroslav Kolář v dokumentu Nikomu jsem neublížil autor: Česká televite, zdroj: Česká televize http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2328/232702.jpg
- Bývalý důstojník Stb Jaroslav Lamr v dokumentu Nikomu jsem neublížil autor: Česká televite, zdroj: Česká televize http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2327/232696.jpg