Marvanová: Kdyby Klaus změnil svou politiku, mohl zůstat premiérem

Praha – Sarajevský atentát byl vyústěním situace v 90. letech. Tak dnes vzpomíná bývalá poslankyně ODS Hana Marvanová na jednu z nejtěžších politických krizí v historii samostatné České republiky z listopadu 1997. Tzv. „sarajevský atentát“ nakonec zlomil vaz druhé Klausově vládě kvůli nejasnému financování partaje. Podle Marvanové ale pramenila celá krize už z let 1992–1996, kdy ODS neřešila kritickou situaci na finančních trzích a reprezentovala spíše zájmy skrytých stranických sponzorů, kteří prý ODS řídili. „Kdyby Václav Klaus změnil svou politiku, mohl zůstat premiérem,“ řekla Marvanová ve Speciálu ČT24: Sarajevský atentát - 15 let poté, jehož hostem byl také tehdejší pražský primátor Jan Koukal nebo poslanec ODS Marek Benda.

Kromě samotného Václava Klause se tzv. „sarajevským atentátem“ cítí být podveden také pražský primátor z let 1993–1998 a dlouholetý člen ODS Jan Koukal. Podle jeho vzpomínek na 15 let starou událost se totiž v předvečer výzvy stranických kolegů Rumla a Pilipa ke Klausově rezignaci konalo na půdě parlamentu jednání grémia ODS, na němž se hovořilo o aktuální napjaté situaci v ODS.

Výsledkem onoho jednání byla dohoda, že bude-li se situace jakýmkoliv způsobem vyostřovat, sejdou se členové znovu druhý den ráno a podniknou patřičné kroky. K ranní schůzce už ovšem nedošlo. Poslanci Ruml a Pilip totiž vyzvali v přímém přenosu Václava Klause k rezignaci, aniž by o tom své straníky informovali. „My jsme se nesešli a ten krok jsem viděl v televizi,“ vzpomíná současný velvyslanec ČR ve Vídni Jan Koukal, který později zorganizoval „happening“ na Klausovu podporu na Václavském náměstí.

Klaus byl proti transparentnímu financování

Tehdejší členka ODS Hana Marvanová je přesvědčená, že kritická situace sarajevského atentátu pramenila už z volebního období 1992–1996, tedy první Klausovy vlády. V této době totiž došlo ke krachu několika bank a také postupnému krachu investičních fondů, v nichž střadatelé z řad občanů přišli o značné úspory. Na úkor toho, že Klausova ODS bankovní situaci neřešila, pak podle Marvanové strana ve volbách v roce 1996 neuspěla natolik, aby mohla sestavit jasně většinovou vládu.

Marvanová tvrdí, že se tehdy ukázal nezájem ODS reprezentovat zájmy voličů na úkor zájmů skrytých stranických sponzorů v pozadí, kteří podle ní ODS řídili. Právě Václav Klaus tehdy nesouhlasil s tím, aby financování politických stran bylo transparentní. „Viděli jsme, že politika vlády Václava Klause není v pořádku a že na ni doplácejí naši voliči,“ vzpomíná bývalá poslankyně za ODS a pozdější členka Unie svobody.

Tehdy prý bylo jasné, že se situace dlouhodobě vyostřuje a zhoršuje. Sarajevský atentát už tedy byl jen jakýmsi vyústěním celé situace. „Kdyby Václav Klaus změnil svou politiku, mohl zůstat premiérem. Ale protože tomu tak nebylo a nechtěl ani řešit transparentnost financování politických stran, byl proto vyzván k odchodu,“ obhajuje kroky svých kolegů.

Marvanová: Financování stran se od „Sarajeva“ nezměnilo

Základním prvkem demokracie je podle advokátky Hany Marvanové transparentní účetnictví politických stran – a to jak v minulosti, tak dnes. Tvrdí ale, že od dob sarajevského atentátu se financování politických stran nezměnilo. „Způsoby skrytého financování jsou dnes pouze sofistikovanější a ještě vynalézavější. Neprovedla se zde zásadní reforma týkající se stranického financování tak, aby bylo více transparentní,“ tvrdí Marvanová.

Benda: Financování ODS není ani dnes křišťálově čisté

Dlouholetý člen ODS a poslanec Marek Benda tehdy vnímal sarajevský atentát spíše jako „snahu shodit ze sebe zodpovědnost a hodit ji na Václava Klause“. Dnes nevidí žádnou bližší souvislost mezi pádem vlády Václava Klause a o pár let později vlády Mirka Topolánka. V roce 1997 totiž na rozdíl od roku 2009 vystoupila proti svému předsedovi většina špiček ODS, téměř všichni ministři a členové grémia. V případě Topolánka, a potažmo i nedávné krizi mezi premiérem Nečasem a rebelujícími poslanci Tluchořem, Šnajdrem a Fuksou, šlo jen o jedince.

Co se týče dnešních pravidel financování politických stran, ta jsou podle Bendy oproti situaci v 90. letech o dost přísnější. Jmenuje například povinnost mít na dary nad 50 tisíc korun darovací smlouvu nebo značnou transparentnost. Financování politických stran je tak prý dnes výrazně průhlednější, ale „nikdy se nezprůhlední do úplné čistoty“. „Nechci tvrdit, že financování ODS je dnes křišťálově čisté, že tam nemůže být žádná chyba,“ dodává a odkazuje na podobné skandály politických stran vyspělých západních zemí.