Höschl: Většina z nás si předsevzetí vždycky dá, a nikdy nesplní

Praha - Začátek roku svádí lidi k slibu sobě samému, že se stane lepším. „99 procent předsevzetí ale stejně nejsme schopni naplnit. Stejně si nakonec dáme bůček, zapálíme cigaretu a neběháme,“ zrazuje trochu nadšence do nových začátků psychiatr Cyril Höschl.

„Tragédie“ novoročních předsevzetí má podle něho tři přičiny, které jinak jsou pro nás život i přínosem, ale při silvestrovském závazku „nebudu jíst čokoládu“ spíš škodí. První z nich je magické myšlení, kvůli němu si dáváme předsevzetí k 1. lednu. „Tedy k Novému roku. Proč ne k 3. nebo 9. lednu nebo prostě někdy v únoru?“ ptá se Cyril Höschl. „Máme totiž tendenci soustředit se kolem zaokrouhlených čísel, přestože je to nesmysl.“

K jepičímu životu předsevzetí přispívá i nadhodnocování vlastních šancí. „Máme neobyčejně malou schopnost odhadovat své šance, proto třeba někdo kupuje losy,“ uvádí další příklad Höschl. A nakonec - nevíme, co chceme. „My si jenom myslíme, že víme, co chceme. Jen si myslíme, že víme, co potřebujeme,“ tvrdí Höschl.

Tyto tři okolnosti vedou k tomu, že si předsevzetí sice dáváme, ale nedodržíme. Pokud se nenecháte odradit ani tím, pak, radí Höschl, dejte si alespoň takový závazek, který jste schopní zvládnout. „Pocit subjektivního neštěstí, špatné nálady a selhání je z velké míry sycen tím, že se rozvírají nůžky mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co můžeme. To je zdroj nespokojenosti. Ve chvíli, kdy snížíme své ambice, nebo se zvýší naše možnosti, tak se začneme cítit líp,“ vysvětlil.

Dodává, že jsou ale i jiné způsoby - byť také náročné v tom, že člověk musí především sám chtít -, jak si odpomoct od blbé nálady a zachovat zdravou mysl. Není třeba začít od 1. ledna běhat, důležité je na sobě pracovat. „Začněte tím, že se aktivně naučíte nikomu nic nezávidět. A když uvidíte boháče ve čtyřkolce, tak si říct, že je fajn, že je alespoň někdo šťastný,“ popisuje první krok Höschl. „Hned se vám uleví o padesát procent, protože zdroj vnitřního diskomfortu není ani tak v tom, že by se ti, kdož ho cítí, měli tak špatně, ono to tak často ani není, ale vadí jim, že někdo se má podstatně líp, a ještě k tomu mají pocit, že nespravedlivě.“