Praha - Většina lidí bude příštího prezidenta vybírat na základě osobních sympatií nebo politických preferencí. Uvnitř každého člověka ale rozhoduje ještě cosi hlubšího a staršího, a i když si člověk tento historický, kulturní či antropologický rozměr často neuvědomuje, může nakonec hrát v přímé volbě prezidenta rozhodující roli. „Ti, kteří kampaň dělají profesionálně, zdá se, pochopili, že se prezidentem může stát ten, kdo vypadá jako král. Kdo dává najevo: já jsem víc než vy,“ uvedl kulturní historik Martin C. Putna v rámci série přednášek organizovaných Karlovou univerzitou.
Martin C. Putna: V prezidentské volbě stále podvědomě volíme krále
V této souvislosti je důležitý archetyp krále neboli člověka, který má specifické znaky a o kterém existuje obecný konsenzus, že je to posvěcený vladař. Instituce království je něco, co je obecně lidské a je společné napříč kulturami. Tím, že českoslovenští, potažmo čeští prezidenti sídlí na Pražském hradě – sídle českých králů, tak se právě k tomuto archetypu odkazují. V očích veřejnosti se pak těší větší vážnosti a lidé jim i více tolerují, vysvětluje Putna. Právě z toho důvodu se jako panovníci snaží vystupovat i někteří prezidentští kandidáti.
U nás je navíc archetyp umocněn tím, že je královské sídlo ztotožněno už od raného středověku s jedním konkrétním místem – Pražským hradem. V okolních zemích tomu tak nebylo, v Uhrách se postupně vystřídali Székesfehérvár, Ostřihom, Prešpurk a Budapešť, v Polsku zase králové sídlili v Krakově, Hvězdnu či Varšavě. Jedině skotský Edinburgh má stejně významné místo jako Pražský hrad. Symbolika Hradu je pak ještě podtržena tím, že je postaven na kopci – tudíž odsud může panovník shlížet na své poddané.
Dalším českým specifikem je ztotožnění sv. Václava a svatováclavské koruny s českým královstvím, to podle Putny nikde jinde v Evropě nenajdeme. Na sv. Václava se odkazovala většina pozdějších králů, místo, kde je na Hradě uložena svatováclavská koruna, je zase chápáno jako nejsvětější místo české země. Při pohledu na siluetu Hradu proto lidé v minulosti věděli, že královská tradice trvá, i když zrovna panovník na Hradě není přítomen, protože jsou tam uloženy korunovační klenoty a hrob sv. Václava. Podobné vnímání přetrvává dodnes.
Pražský hrad
První republika, konec tradic?
Ještě na podzim roku 1918 si většina Čechů představovala, že po rozpadu Rakouska-Uherska a konci 1. sv. války bude Česko monarchií, otázkou bylo, kdo bude příštím králem. První československý prezident Tomáš G. Masaryk pak ale svou autoritou prosadil republiku. Mohlo by se tedy zdát, že s nástupem Masaryka jako představitele modernity a demokracie skončí vše tradiční monarchistické. Vždyť celý masarykovský stát byl založen na negaci předchozích pořádků.
„Při hlubším pohledu ale u Masaryka najdeme kontinuitu s monarchistickým principem, ačkoliv ji ve svých projevech popíral,“ uvedl Putna. V rovině symbolů se totiž Masaryk choval jako král, a to dokonce navrátivší se král – tedy symbol, který vyvolává ještě hlubší emoce. Pojila se s ním víra, že s návratem krále bude znovu nastolen řád, a Masaryk se choval právě jako král, který se vrátil odněkud z minulosti a přišel obnovit český stát.
Tomáš Garrigue Masaryk
Tuto symboliku podtrhovalo i to, že si za své sídlo zvolil právě Pražský hrad, i když mohl vybírat z celé řádky budov a Hrad byl k úřadování zcela nevhodný - po celá 20. léta na něm probíhaly stavební úpravy. Masaryk si ale uvědomoval, jak silně na lidi Hrad působí. Na veřejnosti se také často ukazoval na koni, čímž se jasně odkazoval ke sv. Václavovi. Podobně tak i jeho nástupce v prezidentském úřadu – třeba Emil Hácha při své inauguraci líbal svatováclavskou lebku.
Havel i Klaus jako králové, i když každý jiný
Na Masaryka pak v úřadě navázal také prezident Václav Havel – i v jeho případě působil mýtus vracejícího se krále. Havel navíc přinesl jeden prvek, který masarykovskému modelu scházel – prvek divadelnosti či karnevalovosti. Hrad se v 90. letech stává místem, kde se nejen vládne, ale zároveň se předvádí, že se vládne. Konaly se tam různé slavnosti, koncerty a prezident si zval celou řádku známých osobností.
Prvek karnevalovosti podle Putny dokresluje i zdánlivá drobnost, jakou byla výroba nových uniforem pro členy hradní stráže. Havel se po pádu komunismu neobrátil na vojenské historiky nebo heraldiky, ale výrobu uniforem zadal oskarovému výtvarníkovi Theodoru Pištěkovi.
GALERIE
Martin C. Putna během přednášky na UK autor: Jaroslav Matyáš, zdroj: ČT24
Havlův nástupce Václav Klaus rovněž využívá vladařskou symboliku, i když jiným způsobem. Jestliže za havlovské éry se zdůrazňovalo: tento král je hodný, mírný a s nikým se nehádá, tak v případě Klause je manifestována přísná vážnost, důraz na majestát a suverenita: já můžu, co chci, a nic nemusím. Martin C. Putna narážel na některé kroky, které byly na hraně ústavy, jako když Klaus odmítal jmenovat soudce či podepsat některé mezinárodní smlouvy. Zajímavé prý bylo, že Klausovi jeho kroky veřejnost tolerovala, zřejmě pod vlivem logiky: „On sedí na Hradě – on ví, co dělá.“
MARTIN C. PUTNA (*1968) je literární a kulturní historik a kritik. Vystudoval filologii a teologii, přednáší na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity. Působil rovněž na univerzitách v Německu a v USA a jako ředitel Knihovny Václava Havla. Je autorem řady odborných monografií zabývajících se zejména vztahem kultury a náboženství. Komentáři a kritikami přispívá do Lidových novin.
Univerzita Karlova on-line - Jak se stát prezidentem (zdroj: ČT24)