Jakou roli hrají „místa paměti“ při vytváření národní identity?

Praha – Existuje vůbec paměť české společnosti? Pokud ano, jaká vlastně je? Na tuto a podobné otázky bude hledat odpovědi konference s názvem „Česká paměť. Role míst paměti při vytváření obrazu národa“, kterou dnes a zítra pořádá Památník Lidice a pražský Goethe institut. Zda existuje kolektivní paměť národa, není totiž snadné přesně určit. Podle historičky Radky Šustrové, která byla hostem Studia 6, je vhodnější hovořit o paměti české společnosti. Právě tu tvoří nejen paměť kolektivní a individuální, která by měla být především prožívaná a objektivně zkoumaná, ale také místa významných historických událostí.

 

Mluvit o paměti českého národa je podle historičky Památníku Lidice Radky Šustrové poněkud zavádějící. „Nechceme tvrdit, že existuje jedna jediná paměť. Je tu přeci jen pluralita pamětí, jsou to paměti kolektivní, individuální, paměti sociálních skupin, které komplex paměti české společnosti vytváří,“ dodala.

Paměť vůči historii musí být žitá

To, jak na minulost pohlížíme, ovlivňuje mnoho faktorů. Německý příklad ukazuje, že Německo vzhledem ke své nacistické minulosti se snaží mnohem více reflektovat svou minulost a především být otevřenější. „Paměť vůči historii je něco, co je žité, prožívané,“ podotkla. Jedná se tak o rekonstrukci minulosti a snahu o její objektivní zkoumání. „V rámci podstatných prvků na té škále, ke kterým se hlásíme, je v případě české společnosti vznik českého státu či Mnichovská dohoda,“ míní.

  • Josef Koudelka /  Invaze 68
    Josef Koudelka / Invaze 68 autor: Josef Koudelka, zdroj: Galerie Bratří Lumiérů
  • Josef Koudelka /  Invaze 68
    Josef Koudelka / Invaze 68 autor: Josef Koudelka, zdroj: Galerie Bratří Lumiérů

Místa paměti, o nichž bude konference také jednat, nemusí být pouze daným geografickým místem, ale jedná se často o samotný časový údaj vzniku události. Kromě míst jako Lidice, Václavské náměstí či Národní třída tak do míst paměti patří i listopad 1989, jaro 1968 či únor 1948. „Lidé si do těchto letopočtů promítají různé vzpomínky, představy a obrazy,“ podotkla historička.

Zřízením Památníku Lidice stát podle Šustrové naznačil, že má zájem o zachování těchto historicky významných míst, stejně jako uchování jejich paměti. „Stát chce takto ukazovat, co se v minulosti stalo a co se, nedej bože, může znovu stát, a chce zachovat i tento prostor,“ upozornila s tím, že památníky by ale neměly mít čistě rituální náplň. Jejich potenciál je často i vzdělávací a vědecký, a jedná se tak mnohdy o zpřítomnělou učebnici dějin.