Praha - Miloš Zeman plánuje založit prezidentský fond na splácení státního dluhu, do kterého chce odvádět 30 % svého měsíčního platu – tedy asi 60 tisíc korun. Jelikož dluh přesahuje 1,6 bilionu korun, jde hlavně o symbolické gesto. Ovšem funkční: před Zemanem přistoupilo k podobnému kroku za souhlasného pokyvování svých národů několikero evropských politiků. Prezident předluženého Řecka se dokonce vzdal platu úplně.
Prezident spořivý - Zeman sáhl po osvědčeném receptu
Nastupující hlava státu si může dovolit měsíčně odepsat ze svého platu 60 tisíc - Miloš Zeman si totiž po nástupu na Hrad významně polepší. Zatímco dosud podle svých slov pobíral 14tisícový důchod, od března dostane měsíčně přes 350 tisíc.
Podle zákona pobírá hlava státu měsíční plat 186 300 korun hrubého a dalších 173 300 pak činí „víceúčelová paušální náhrada“. Tuto sumu dostává prezident každý měsíc k platu automaticky a nemusí ji, na rozdíl od některých poslaneckých náhrad, nijak vyúčtovávat. Hradit by z ní měl například výdaje na reprezentaci či administrativní práce. Pokud by však z paušálu vylepšoval rodinný rozpočet a kompenzoval jím „ztrátu“ třetiny platu, bude to jen jeho věc a nedostane se do křížku se zákonem.
Český státní dluh dosáhl 1,668 bilionu korun a každý občan Česka včetně novorozeňat tak dluží zhruba 160 tisíc. A právě to má být minimální vklad do prezidentského fondu, který chce nově zvolená hlava státu založit a se žádostí o příspěvek chce lobbovat u významných byznysmenů. „Jako osvěta je to určitě výborný nápad,“ podotkl k tomu v Událostech, komentářích analytik Raiffeisen Bank Aleš Michl. Podle místopředsedkyně TOP 09 Heleny Langšádlové je Zemanův fond prázdným plácnutím. Vzhledem k nepoměru mezi vklady a celkovým objemem dluhu země - který navíc každou vteřinu vzroste o tři a půl tisíce - je Langšádlová toho názoru, že „nic neřeší“.
Že bude odvádět třicet procent z platu do speciálního fondu, avizoval Zeman už před volbami. Pozadu tehdy nezůstal ani Jan Fischer, který byl v té době dle průzkumů favoritem klání. Fischer loni v srpnu sliboval, že se v případě zvolení zasadí o pětinové snížení prezidentského platu a k redukci platů vyzval i ostatní ústavní činitele.
GALERIE
videogallery_308585
Prezident i premiér s čistou nulou
Podobné snahy nejsou minimálně v zadlužené Evropě výjimečné. Francouzský prezident Françoise Hollande ještě před loňskými dubnovými volbami sliboval, že sníží platy ministrů i prezidenta jako symbolický krok v době hospodářské krize. Vláda pak hned na prvním jednání po volbách schválila snížení platů o 30 procent.
Prezident proto místo 21 300 eur pobírá jen 14 910 (v přepočtu přes 380 tisíc korun), což je mimochodem mnohem méně, než má francouzský, či český eurokomisař. Hollande se tak odlišil od svého předchůdce v prezidentském úřadu Nicolase Sarkozyho. Tomu totiž po zvolení v roce 2007 stoupl plat o 170 procent, neb Sarkozy si chtěl vyrovnat plat šéfa státu se mzdou premiéra.
Také v krizí těžce zkoušeném Řecku se prezident Karolos Papulias vzdal až do odvolání platu - a to rovnou celého. Řecká média tento krok označila za symbol solidarity a účastníci internetových diskuzí hned vyzývali 300 členů parlamentu, aby kroky prezidenta následovali.
Zadarmo pracoval i řecký premiér Lukas Papadimos – na to se ale přišlo trochu kuriózně až během summitu EU, když se Papadimose na jeho plat zeptal jeden z novinářů. Řecký premiér se s tím totiž na rozdíl od prezidenta veřejně nepochlubil.
V době finanční krize se rozhodl jít obyvatelům příkladem také slovinský prezident Danilo Türk, který už v roce 2009 přijal nižší plat a omezil rovněž svoje zahraniční cesty.
Pokud si hlava státu finančně polepší, většinou se to s pochopením lidí nesetká. Bouři nevole vyvolalo rozhodnutí keňského parlamentu, který v roce 2006 zvýšil plat prezidenta o 186 procent. Mwai Kibaki tak pobíral skoro 30 tisíc dolarů (630 tisíc korun) a další skoro 20 tisíc dolarů na náhradách – stal se tak jedním z nejlépe placených afrických prezidentů a jeho mzda převyšovala i řadu hlav států v západní Evropě. V Keni ovšem více než polovina obyvatel musí vyžít s méně než jedním dolarem denně.
V roce 2003 si zase zimbabwský prezident Robert Mugabe zvýšil plat rovnou o 600 procent, a to navzdory nejtěžší hospodářské krizi, která zemi postihla. Také Zimbabwe přitom trápí chudoba a přes 80 procent obyvatel žije v krajní bídě a nouzi. Razantní zvýšení prezidentského platu ovšem poněkud kompenzovala skoro 300% míra inflace.