„Zbytečný“ a „politický“ – Klaus učil, jak ignorovat Ústavní soud

Praha - Václav Klaus se mnohokrát ohradil proti verdiktům Ústavního soudu, zpochybnil jeho autoritu a dal najevo, že celý tribunál považuje za nadbytečnou instituci. Ještě v roli předsedy ODS označil soud za prohradní a obvinil ho, že supluje práci parlamentu. Coby prezident pak ještě přitvrdil: nařkl soud, že se stal dalším hráčem v politice. Historie vztahu Václava Klause a ÚS je dějinami neustálého konfliktu a soukromé války prvního proti druhým.

Zdroj: isifa/Lidové noviny Autor: Tomáš Hájek

Česká ústava je poměrně ojedinělá v tom, že umožňuje prezidentovi, aby si v případě dvojitého funkčního období zvolil soudce Ústavního soudu kompletně podle svého gusta. Partnerem a protiváhou vůli hlavy státu má být Senát.

V případě Václava Klause platilo zejména to druhé. Horní komora pro Klausovy kandidáty často nenašla pochopení a celkem osm adeptů na ústavní soudce zamítla. Prezident pak loni v dubnu rezignoval na snahu doplnit chybějící soudce a soud od té doby funguje s dvanácti členy místo patnácti. Činnost soudu je tak částečně ochromena.

Přehled Klausových kandidátů, které senátoři odmítli:

Aleš Pejchal (*1952) – advokát, kterého Klaus navrhnul v roce 2003 hned dvakrát. Pejchal doplatil mimo jiné na angažmá v případu Františka Oldřicha Kinského.

Vladimír Balaš (*1959) – někdejší šéf plzeňské právnické fakulty a dlouholetý ředitel Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Senát jej odmítl mj. kvůli pochybnostem o jeho účasti v kauze IPB, přestože Balaš spojení s manažery banky popřel.

Václav Pavlíček (*1934) – odborník na ústavní právo, vysokoškolský pedagog. Senátoři nepodpořili jeho nominaci kvůli jeho minulosti – od roku 1954 byl v KSČ, ke svému členství se ale nepřihlásil.

Klára Veselá-Samková (*1963) – advokátka, které členství v Ústavním soudu uniklo kvůli drobným prohřeškům z minulosti. Ty senátoři označili za důkaz profesní i osobní nevyzrálosti.

Milan Galvas (*1949) – vedoucí katedry pracovního práva a sociálního zabezpečení na Právnické fakultě MU v Brně. I jeho členství v KSČ od roku 1967 až do Sametové revoluce označil Senát za nepřípustné.

Jaroslava Novotná (*1954) - tehdejší viceprezidentka Unie státních zástupců ČR pro mezinárodní styky a vzdělávání. I její nominaci zamítli senátoři kvůli dvanáctiletému členství v KSČ, do které vstoupila na jaře 1977.

Jan Sváček (*1957) - dlouholetý předseda Městského soudu v Praze, kterého prezident navrhoval dvakrát. Poprvé ale sám Sváček odmítnul. V roce 2012 pak senátoři neschválili nominaci těsně, chyběly dva hlasy. Před hlasováním se zmiňovalo Sváčkovo někdejší členství v KSČ nebo kontakty s kontroverzními podnikateli.

Zdeněk Koudelka (*1969) - náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži, bývalý poslanec ČSSD. Senátoři my vytkli angažmá u bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké nebo obhajobu sporných zákonů, proti nimž se ÚS postavil.


V minulosti Václav Klaus neváhal rozhodnutí ÚS označit za „skandální“, „bezprecedentní“  či „zaujatá“. Důvod pro takto razantní výpady vůči justici je podle mnohých interpretací nutno hledat v Klausově odporu proti silám, které omezují parlamentní politiku, již Klaus považuje za jediné legitimní názorotvorné fórum ve společnosti. A právě takovou omezující silou jsou soudci, ti ústavní zejména.  

V tomto kontextu nepřekvapí, že prezident ve svém druhém období „přitlačil na pilu“ a mimo jiné nahlas sdělil svůj názor, že Ústavní soud je „zbytečná“ instituce. „To, že Václav Klaus nevyužil možnost obsadit tři místa soudců, ukazuje, že považuje za důležitější projevit svůj názor, že Ústavní soud je nedůležitý,“ řekl k tomu portálu ČT24 generální sekretář Ústavního soudu Ivo Pospíšil.

Přes prsty

Přímých střetů bylo několik. Například v roce 2006 odvolal Václav Klaus předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Ústavní soud ho tehdy obrazně řečeno plácl přes prsty, když řekl, že na to prezident nemá právo, neboť soudci nejsou prezidentu podřízení. „Prezident je sice jmenuje, ale není jejich nadřízený,“ sdělila ve výnosu ústavní soudkyně Dagmar Lastovecká.

Klaus v reakci na to vzkázal, že úsudek soudu je mylný, a tehdy poprvé obvinil justici, že stát stáčí k „soudcokracii“. „V tomto rozhodnutí Ústavního soudu vidím nebezpečný posun našich polistopadových poměrů od parlamentní demokracie k soudcovskému korporativismu a k dosažení ničím neomezené soudcovské autonomie, která nikde ve světě v takové podobě neexistuje,“ uvedl tehdy. 

Pokaždé, když ÚS označil postup Václava Klause za ohýbání ústavy, pak prezident neváhal napadnout sudí za politický, nikoliv právní názor. V tomto duchu reagoval například na rozhodnutí, které zrušilo vládní škrty ve stavebním spoření. „Jednoznačně to sděluje, že Ústavní soud se pohybuje mimo ústavu a vstoupil do čisté politiky,“ řekl tehdy Klaus.

Volání po změně pravomocí nikdo nevyslyšel

V rámci tažení proti „soudcokracii“ Václav Klaus požadoval, aby se politici pokusili nově definovat pravomoci ÚS. Poté, co soudci v roce 2009 zabránili vypsání předčasných voleb, je nařkl ze záměrného prohlubování politické krize v zemi a dodal, že jedině omezení pravomocí může do budoucna zabránit „podobným situacím, které hrozí chaosem a ohrožují celou společnost“. Jeho volání ale politici dodnes nevyslyšeli. 

Absenci podobných systémových změn si Václav Klaus kompenzoval tím, že rozpínal svoje pravomoci a s vědomím vlastní beztrestnosti ignoroval rozhodnutí soudu. Když brněnský tribunál rozhodl, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou ústavou a prezident nemá otálet s dokončením její ratifikace svým podpisem, Klaus nešetřil kritikou, nicméně dokument - také kvůli tlaku od EU a splnění jeho podmínky - krátce poté podepsal. Jinou ratifikaci, tentokrát dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě, podepsal až po devíti letech nekonání.

Flagrantním příkladem pohrdání soudní mocí je ignorování verdiktu Nejvyššího správního soudu, který Václavu Klausovi nařídil, aby nějak - kladně či záporně - rozhodl v případu mladého soudního čekatele Petra Langera. Aby jej buď jmenoval soudcem, anebo odmítl. Prezident do dnešních dnů neudělal nic. 

Vladař v Česku

Bývalý ústavní soudce Jiří Malenovský, dnes soudce Soudního dvora EU, tvrdí, že to, co se dělo za éry Václava Klause na Hradě, bylo napínání, a postupně dokonce „pukání“ pomyslných obručí, které obepínají relativně skromné prezidentské pravomoci – a to právě nejvíce v případech, kdy Klaus odmítal po jejich schválení parlamentem podepsat mezinárodní smlouvy či se, jako v případě čekatele Langera, rozhodl ignorovat verdikt justice.

I proto by podle Malenovského v souvislosti s přímo zvoleným prezidentem měla přijít důkladnější revize ústavy, jež vymezuje jeho pravomoci. „Lze totiž očekávat, že přímá “společenská smlouva„ “vladaře„ s lidem může příští držitele prezidentského úřadu ještě více povzbudit k nestřídmosti a k anarchoidnímu výkladu pravidel parlamentní demokracie. Jak ukázalo uplynulé dvacetiletí, na zdrženlivost držitelů prezidentského úřadu nelze spoléhat,“ uvedl Jiří Malenovský v týdeníku Respekt.