Sto let Jedličkova ústavu: Úspěch v začleňování handicapovaných do společnosti

Přesně před sto lety založil Rudolf Jedlička na Vyšehradě ústav pro postižené děti, kde vůbec poprvé mohly dostat ucelenou péči, tedy školu, lékaře, ale i bydlení. Začínalo se s deseti dětmi, dnes jich do školy v Jedličkově ústavu v Praze chodí 150. Novátorské metody přidusil komunismus a jeho snaha izolovat handicapované od zdravých lidí. „Postižené režim odsouval někam stranou, udělal z těchto zařízení odkladiště, ghetta, která si tu image nesou dodnes,“ říká mluvčí Jedličkova ústavu v Praze Radek Musílek. Dnes se ústav s přízviskem „Jedle“ snaží navázat na kořeny z minulého století, zároveň ale vzhlíží ke „krutě moderním“ metodám jednadvacátého století.

Pro jaké děti byl určen ústav, když ho Rudolf Jedlička zakládal?

Na fotkách je vidět, že už před vstupem do budovy byly schody, takže ani z dnešního pohledu nebyla bezbariérová, imobilní děti vždycky musel někdo poponést. Děti, které tu žily, většinou neměly končetinu. To podle našich archivů souviselo i se zavedením nových technologií v zemědělství. Dokud se pracovalo cepem, kosou nebo srpem, tak zranění neměla tolik vážné následky. Když pak do zemědělství vstoupila těžká technika, žací stroje, mlátičky apod., tak častěji zranění byla opravdu velmi vážná. Častou diagnózou byla taky rachitida, nemoc chudých, způsobená podvýživou. Ta už dnes zmizela, stejně jako obrna, která díky očkování v Československu v 60. letech přestala existovat.

Dnes jsou to tedy jiná postižení než tehdy?

Děti, které tu dnes jsou, mají mnohem závažnější handicapy. Víc než polovina dětí, které tu máme, má dětskou mozkovou obrnu. Většinou je způsobena přidušením při porodu nebo podobným traumatem. Některé z nich chodí samy, některé kulhají, jiné jsou úplně nesamostatné a potřebují péči 24 hodin denně. Pak jsou tu děti s vývojovými vrozenými vadami nebo po úrazech, například hlavy nebo elektrickým proudem. Ale máme tady i děti s progresivními diagnózami, jejichž stav se bohužel postupně zhoršuje, většinou jde o různé ochabování svalů. Medicína je však dnes úplně jinde než za Jedličky. On chtěl, aby se děti zapojily do běžného života, v tom byl jeho přístup novátorský. I proto děti třeba vyráběly košíky, ve dvacátých letech pak tkaly špičkové koberce, které vyhrávaly na výstavách, a dokázaly se tím živit. Ale je zavádějící myslet si, že děti, které dnes v našich dílnách tkají koberce, navazují na nějakou tradici. Dnes to mají jen jako součást terapie, to je dáno tím, že dnes jsou tu děti s mnohem závažnějšími handicapy. Ty, které tady dřív pracovaly, by dnes téměř jistě byly zapojeny do běžné společnosti. To nejde srovnávat.

Jak v době před první světovou válkou vypadala péče o invalidy?

Společnost na základě válek byla zvyklá, že jsou tu invalidé, kteří přišli třeba o končetiny, ale vždycky byli v roli žebráků nebo nuzných lidí. To pojetí, že se ten člověk má stát plnohodnotnou součástí společnosti, se píše od 19. století, kdy se otevřely první ústavy specializované na různé typy postižení. Už to není špitál, kam sebereme všechny chudáky z ulice, kteří neslyší, nevidí, kulhají a tady je budeme krmit kaší jako tehdy. Ale už je to o nějakém systematickém přístupu s nějakou konkrétní skupinou lidí. Dnes jsme speciální škola, rodiče sem ráno přivezou své děti autem, ti starší soběstačnější jezdí sami bezbariérovou dopravou a na noc zase jezdí domů. Druhá polovina studentů tady zůstává od pondělí do pátku na internátu, výjimečně tady mohou zůstat i přes víkend. Ale není to tak, že by tady byli 365 dní v roce. To už patří minulosti. Za komunistů sem některé děti strčili už do školky a byly tu skoro pořád až třeba do konce střední školy. Dnes se daleko víc snažíme, aby byly součástí běžného života a víc času trávily ve své rodině.

Propagátor rentgenu Rudolf Jedlička

Rentgen vynalezli v roce 1895 a Jedlička ho už o rok později používal. V Praze byl jeho průkopníkem, pracoval s ním denně. Když ale rentgenoval pacienty, nechával pod paprsky i svoje ruce, navíc tehdy neexistovaly žádné ochranné pomůcky. Na všech fotkách má rukavice anebo si schovával ruce, protože mu chyběly některé prsty, sám si je amputoval. Ozáření pak zřejmě bylo jednou z příčin jeho smrti.


Jedličkův ústav sídlí na Vyšehradě, v těsné blízkosti bývalého Paláce kultury. Říká se, že v dobách, kdy tu probíhaly komunistické sjezdy, nesměly děti chodit ven, aby je soudruzi nezahlédli. Existovalo nějaké oficiální nařízení, že během těchto dní svěřenci nesměli opustit brány ústavu? 

Není to nepravdivé tvrzení, dětem se opravdu říkalo, že teď by ven neměly, protože tady probíhá ta akce. Ale žádné takové oficiální nařízení neexistovalo, spíš to byla autocenzura a obavy zevnitř toho ústavu. Pro zajímavost, oficiální příkaz, že máme zavřít, přišel jedinkrát, a to sice když tady v roce 2000 zasedal Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Požádali nás o to z bezpečnostních důvodů, to byl tehdy opravdu úplně prázdný dům. 

V čem se péče o postižené děti změnila za komunismu?

Zdravotní péče nezaostávala, daleko horší situace byla v sociální sféře uplatnění těch lidí. Sice neexistoval zákon, který by vozíčkáře diskriminoval, ale prostě se tady nevytvářely pro ně podmínky. Když je všechno bariérové, nedostanete se vlastně ani z domu, veřejná doprava, kulturní zařízení nebo třeba zaměstnavatelé - nic nebylo připravené pro lidi s handicapem. Postižené režim odsouval někam stranou, do zařízení typu Jedličkova ústavu. I když tady je důležité zdůraznit, že ta „Jedle“ tady byla už dřív, před tím to bylo moderní zařízení, až komunismus ho zdeformoval. Udělal z těchto zařízení odkladiště, ghetta, která si tu image nesou dodnes.

Jedlička razil novátorskou metodu naučit handicapované tolik, aby se dokázali začlenit mezi zdravé lidi. Jak se ten trénink k soběstačnosti vyvíjel?

Dřív se tomu říkalo léčba prací, třeba za první světové války vzniknul zajímavý projekt: vojáci, kteří přišli za války o ruce nebo nohy, se s dětmi učili, jak se vrátit zpátky do života. To byla vzájemná terapie, děti těm chlapům dodávaly chuť dál žít, oni zase těm dětem byli trochu tátové. Dnes je to mnohem víc o různých technikách a kompenzačních pomůckách, jak zvládat aktivity každodenního života. Ono se to zdá jednoduché, ale třeba obléknout se na vozíku není úplně jednoduché, navíc když vám pořádně nefungují ani ruce, pak existují různé podavače, pomůcky, které to každodenní žití usnadní. Rozvoj pomůcek je v posledních letech raketový, s příchodem elektroniky se objevuje spousta nových věcí. Děti z dob Jedličky, které tehdy prakticky mohly jen ležet v posteli, jsou dnes soběstačné v pohybu. Za Jedličky sice už trochu existovala kolečková křesla, ale v podstatě to byla židle, ke které kovář přidělal větší kola. Dnes tady máme slečnu, která ovládá vozík pusou, to je úžasný pokrok, jak se člověk může rozvinout jako osobnost.

Mnoho dětí z "Jedle" má právě s pomocí ústavu možnost se uplatnit. Katka dostala před nedávnem nabídku od jednoho cestovatele sestříhat dokument z výpravy do Asie.
Zdroj: ČT24
Autor: Jan Langer

Máte už i své psychology nebo logopedy, takové „drobné problémy“ postižených se dřív vůbec neřešily? 

Máme tu děti, které mají problémy s tvorbou jazyka. Ne, že by jim nefungovala mluvidla. Jednoduše řečeno mají v mozku zádrhel, a proto nedokážou složit větu, mají problém verbalizovat svoje myšlenky, přitom slyší, rozumí vám. My tady máme lingvistku, která hledá způsoby, jak s nimi pracovat. Dost s tím pomáhá třeba znakový jazyk, kdy ona ty lidi učí znakovat to, co chtějí vyjádřit. Dřív se s tímhle vůbec nepracovalo, takové děti byly považovány za nevzdělatelné a byly ponechány svému osudu. Ale tihle lidé mají normální inteligenci, je to strašně frustrující, když máte myšlenky, ale nedokážete je vyjádřit. V každé učebnici pedagogiky se dočtete, že bez jazyka není myšlení, ona se ale snaží to vyvrátit a dokázat, že ti lidé mají jazyk, ale jiný, svůj vnitřní, který se jen s tím naším musí propojit.