Dva tisíce slov stačilo ke komunistické hysterii

Praha - Před 45 lety zveřejnily Literární listy - týdeník Svazu československých spisovatelů a deníky Mladá fronta, Práce a Zemědělské noviny prohlášení Dva tisíce slov, které požadovalo změnu poměrů v Československu. Dokument vznikl na podnět lidí z Československé akademie věd. Autorem výzvy je český spisovatel Ludvík Vaculík. Manifest podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Vedení KSČ reagovalo hystericky. Sovětský vůdce Leonid Brežněv dokument označil za kontrarevoluční a jako naprostý doklad toho, že vedení KSČ nemá situaci v zemi v rukou. Stal se tak impulzem k rozsáhlému politickému tlaku i mediální kampani proti Československu.

Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem - vyjádřil stanoviska občanské společnosti a nestraníků k poměrům v Československu mezi lety 1948 až 1968. Reagoval tak na předchozích dvacet let, kdy komunisté vládli, a popsal představu o tom, jak by se měly poměry v zemi vyvíjet dál. 

„Manifest tvoří tři části. V první Vaculík formuloval kritiku vlády komunistické strany, a to na poměry roku 68 dost ostře,“ řekl historik Zdeněk Doskočil z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. 

Dva tisíce slov, úryvek:

„Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí a filosofického vzdělání, kdyby aspoň měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími…“


„Druhá část se týkala podpory reformní politiky KSČ tak, jak ji formuloval akční program, byť ty mantinely, o kterých Vaculík hovořil, byly rozsáhlejší a chtěly jít mnohem dál, než si vedení KSČ představovalo,“ uvedl Doskočil.

Vaculík apeloval na občany, aby se angažovali, aby v obcích vstoupili do politického života a začali se projevovat, aby konzervativním prosovětsky orientovaným politikům dali najevo, že jejich další angažmá v politickém životě není žádoucí. „Tento požadavek byl červeným hadrem pro vedení KSČ a samozřejmě i pro Sovětský svaz,“ dodal historik. 

Dva tisíce slov, úryvek:

„Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka…“ 


Ve třetí části Vaculík varuje, že stále nemáme nic vyhráno a je tu spousta sil, nejen zahraničních, ale i domácích, které neztratily svůj vliv a mohou vývoj u nás zvrátit. Což bylo velmi prorocké. 

Dva tisíce slov, úryvek:

„Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tvář v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme…“ 


Vedení KSČ reagovalo hystericky

Manifest podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Vedení KSČ reagovalo hystericky. „Vědci z akademie věd, jako Otto Wichterle, kteří jeho sepsání iniciovali, tak i Vaculík sám, nevnímali ten text jako zásadní přelomové prohlášení. Textů podobného rázu se v roce 68 objevilo v médiích velké množství,“ řekl Doskočil. Manifest Dva tisíce slov se stal známý díky atmosféře, ve které byl zveřejněn.

Ačkoliv to nebylo zamýšleno, vyšel den poté, co byla zákonem zrušena cenzura. „V ten moment to bylo vnímáno jako jasné politické prohlášení, kdy byla vedení KSČ hozena rukavice. A zároveň byl zveřejněn v okamžiku, kdy se začaly konat okresní konference KSČ, které volily delegáty na sjezd, který se měl konat v září,“ dodal Doskočil.

Ludvík Vaculík
Zdroj: isifa/Lidové noviny
Autor: Jindřich Mynařík

Vedení KSČ bylo manifestem překvapeno. A to z několika důvodů. Ačkoliv část reformně smýšlejících komunistických funkcionářů měla silné osobní vazby na řadu československých intelektuálů, bylo jim zveřejnění tohoto manifestu utajeno. Byli s ním konfrontováni, až když byl manifest na světě. Reformní komunisté to vnímali jako vyslovení nedůvěry, obávali se, že tento razantně formulovaný text nahraje jejich odpůrcům a vyvolá kritiku v Sovětském svazu.

„Konzervativní funkcionáři v manifestu viděli přízrak kontrarevoluce a budoucího věšení komunistů na kandelábrech. Odkazovali na Budapešť v roce 1956,“ řekl historik Zdeněk Doskočil.


Sověti manifest odsoudili, stal se impulzem k rozsáhlému politickému tlaku i mediální kampani proti Československu

Podle některých historiků manifest nepřímo přiblížil následnou invazi sovětských vojsk v srpnu 1968. Jedním z důvodu zveřejnění manifestu skutečně bylo, že se nátlak Sovětského svazu postupně stupňoval. „Vedení KSČ v květnu 1968 začalo lavírovat a v rétorice se objevovala kritika pravicových sil, což vyvolávalo ve veřejnosti pocit, že vedení KSČ se samo pokusí ten reformní proces přidusit, proto Dva tisíce slov,“ vysvětlil Doskočil. Brežněv Dva tisíce slov označil za kontrarevoluční dokument, který je naprostým dokladem toho, že vedení KSČ nemá situaci v zemi v rukou. Dva tisíce slov bylo sověty velmi odsuzováno, stalo se impulzem k rozsáhlému politickému tlaku i mediální kampani proti Československu a oslím můstkem k Varšavskému dopisu, jednání v Černé nad Tisou a potom k samotnému konci pražského jara.

Následovaly perzekuce 

V 70. letech, v době tak zvané normalizace, byli mnozí za projev souhlasu perzekvováni. Způsobů byla celá řada. V roce 69 byli postiženi autor a jeho inspirátoři z akademie věd, později i signatáři. Nejprve ti, kteří byli členy ústředního výboru KSČ jako filosof Karel Kosík nebo rektor Oldřich Starý, kteří byli vyloučeni ze strany. Později i lidé z řad představitelů veřejného života. „Emil Zátopek musel odejít z armády, byla perzekvována Věra Čáslavská, život se značně zkomplikoval Jiřímu Suchému, Rudolf Hrušínský nesměl točit. Ale odvolávání podpisů příliš nenajdeme,“ říká Doskočil. 

Co na to svět?

Reformní pokus českých komunistů byl vnímán s velkým zájmem a podporován Západem, který v české cestě k „socialismu s lidskou tváří“ viděl naději na změnu v totalitních podmínkách východního bloku. Naděje to však byla iluzorní. Sovětský svaz nedovolil „kontrarevoluci“, jak bylo pražské jaro pojmenováno jeho odpůrci, rozvinout se v dlouhodobější politický proces, který by vedl ke svobodnější společnosti. Invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa a následným normalizováním politické situace pak zůstalo Československo zemí komunistické totality bez nejmenších snah o změnu na dalších dvacet let.