Podaří se opozici rozpustit sněmovnu? Možná na hlasování ani nedojde

Praha - Poslanci se dnes sejdou na mimořádné schůzi, aby se pokusili vyřešit vládní krizi rozpuštěním Poslanecké sněmovny. Návrh předložili sociální demokraté, nicméně s největší pravděpodobností nemá šanci na schválení. Bývalá vládní koalice je totiž proti, což může v konečném důsledku znamenat, že na hlasování vůbec nemusí dojít, pokud koalice bude jednotná a neschválí program schůze. „Ukáže se až při hlasování, zda máme, nebo nemáme 120 hlasů, v tuto chvíli ten odhad není optimistický,“ komentoval pro ČT24 situaci Jeroným Tejc, předseda poslanců ČSSD. ČT24 bude od 10:00 hlasování poslanců vysílat živě.

Ke schválení návrhu je podle ústavní novely, podle níž „prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, se kterým vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců“, zapotřebí nejméně 120 hlasů. K opozici by se tak museli přidat zákonodárci za ODS nebo TOP 09. Strany bývalé koalice ale deklarovaly, že rozpuštění sněmovny nepodpoří. V tuto chvíli mají 101 poslanců, kteří se staví za předsedkyni Poslanecké sněmovny Miroslavu Němcovou (ODS), kterou navrhují prezidentovi jako možnou premiérku. 

Pro rozpuštění sněmovny je v případě schválení programu 91 poslanců:

  • 54 poslanců ČSSD
  • 26 poslanců KSČM
  • 11 poslanců Věcí veřejných 

Poslanci by s rozpuštěním sněmovny skončili a přišli o své příjmy spojené s výkonem mandátu. Zákonodárnou iniciativu by převzal Senát, řada předloh by ale zůstala neprojednána. Volby do dolní komory by se konaly zhruba do dvou měsíců od jejího rozpuštění. 

Pokud ale sněmovna návrh schválí, rozpouštěl by ji prezident Miloš Zeman. Ústava hovoří o tom, že ji prezident „rozpustí“, žádnou lhůtu ale neuvádí. Volby by se pak konaly do 60 dnů po prezidentově kroku. Dolní komoru je možné podle ústavy rozpustit nejpozději tři měsíce před koncem řádného volebního období, které nastane příští rok na jaře. 

O co by poslanci konkrétně přišli? Nejen o plat, jehož základní výše činí 55 900 korun měsíčně, ale také například o náhrady. Třeba na reprezentaci a stravování dostává řadový poslanec 8 300 korun měsíčně a k tomu ještě náhradu na dopravu v rozmezí od 20 700 do 31 400 korun.


Pokud by sněmovna zanikla, Senát by převzal podle ústavy i zákonů o parlamentních jednacích řádech jen zákonodárnou iniciativu. Horní komora by schvalovala pouze zákonná opatření, a to výhradně na návrh vlády. Aby normy schválené Senátem skutečně platily, musela by je ještě potvrdit nově zvolená sněmovna - v Parlamentu je nyní asi 200 zákonů, u nichž ještě neskončil legislativní proces. 

Návrhy, které ještě sněmovna stihla schválit, by putovaly do Senátu. Aby skutečně prošly, museli by je senátoři odsouhlasit beze změn - upravené nebo zamítnuté předlohy by takzvaně „spadly pod stůl“. A ještě by je musel podepsat prezident: v případě prezidentského veta by totiž nebyl, kdo by názor z Hradu mohl zvrátit. 

Zákonná opatření by Senát podle ústavy mohl přijímat výhradně na návrh vlády „ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona“. Tato opatření se nesmějí týkat ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, mezinárodních smluv a volebního zákona. Po rozpuštění sněmovny by na Senát přešly také některé pravomoci týkající se zajištění bezpečnosti země. 

Sněmovna se rozpouštěla předčasně dvakrát, jednou se to nepovedlo

Sněmovna zatím skončila předčasně jen jednou, a to v roce 1998. Impulsem tehdy byla politická krize, která vypukla po skandálu kolem financování ODS a jež vedla v listopadu 1997 k pádu koaličního kabinetu Václava Klause (ODS). Součástí řešení byla tehdy kromě dočasné vlády nestraníka Josefa Tošovského i dohoda o předčasných volbách. Politici přitom nevyužili standardních mechanismů, které k rozpuštění sněmovny už tehdy nabízela ústava, ale šli cestou zvláštního ústavního zákona, který Parlament přijal na jaře 1998. Tím Poslanecká sněmovna zkrátila své funkční období na polovinu a omezila je 30. červnem 1998. 

Druhý pokus o předčasné rozpuštění sněmovny přišel v roce 2009, když poslanci vyjádřili nedůvěru koaliční vládě Mirka Topolánka (ODS). Politici se dohodli na podobném řešení jako o 11 let dříve: tedy na jmenování dočasného kabinetu - tentokrát pod vedením nestraníka Jana Fischera - a vypsání předčasných voleb. Ty chtěli opět vyvolat zvláštním zákonem, přijatým opět ústavní většinou. Normu sice schválili, nicméně nezařazený poslanec Miloš Melčák (zvolený za ČSSD) podal stížnost k Ústavnímu soudu a ústavní soudci k překvapení politické scény Melčákově stížnosti vyhověli. Proto poté Parlament přijal novelu ústavy o rozpuštění sněmovny. Ta ale podle této novely nakonec rozpuštěna nebyla.