Heslo „Já jsem horník, kdo je víc!“ je minulostí

Praha – Horníci chystají na úterý 17. září protest „za přijatelnou mzdu a zachování pracovních míst.“ Společnost OKD, která je největším soukromým zaměstnavatelem v kraji, totiž kvůli špatným hospodářským výsledkům chce propouštět a plánuje rovněž seškrtat některé zaměstnanecké výhody. Právě se ztrátou zaměstnání však mají čeští horníci bohaté zkušenosti, po roce 1989 totiž nastal masivní útlum těžby a na dlažbě tak skončilo asi sto tisíc lidí. Být horníkem tak již dávno není takové terno, jako tomu bývalo za minulého režimu.

Během období komunismu zažívali horníci ve srovnání s dneškem zlaté období, šlo o režimem protežované povolání. Stačí se podívat na průměrné mzdy, podle údajů ČSÚ měli horníci vyšší průměrnou mzdu než např. lékaři. Snáze se také dostali k bydlení a měli i další výhody: častější rekreace nebo snazší přístup k nedostatkovému zboží. Ostatně komunistický režim razil slogan: „Já jsem horník, kdo je víc“.

„Horníci byli vnímáni společensky i politicky jako nebezpečná vrstva, pokud by se jim nešlo na ruku. Byli to oni, kteří mohli vyvolat nějaké nepokoje,“ vysvětloval v pořadu ČT24 Retro věnovaném horníkům Miroslav Vaněk, předseda České asociace orální historie. Jednou z výhod bylo také snazší bydlení: „Byl nedostatek bytů, ale každý, kdo šel na důl, tak automaticky dostal byt,“ vzpomíná bývalý báňský záchranář Štefan Gergoc. Mnozí horníci se zase nástupem na šachtu vyhnuli vojně. 

Po únoru 1948 komunisté v Československu přehodili výhybku a začali klást důraz na těžký průmysl – a ten potřeboval uhlí. Proto režim příliš nemluvil o negativech hornického povolání: častých úrazech či úmrtích a zdravotních následcích kvůli dlouhodobému pobytu v prašném prostředí. Naopak se prezentovaly příběhy úspěšných, kteří překonali plán. Jeden příklad za všechny: v Československém filmovém týdeníku např. běžela reportáž o hornících na dole Dukla, kteří překonali světový rekord v těžbě kombajnem. 

Protestovali, stávkovali, ale útlumu těžby nezabránili 

Po listopadu 1989 se situace horníků výrazně proměnila: postupně se těžba utlumovala a s ní řada lidí přišla o práci. Hromadné protesty a stávky na sebe nenechaly dlouho čekat – v polistopadové historii patří horníci mezi nejčastěji protestující - po roce 1989 totiž přišlo o práci v těžebním průmyslu asi sto tisíc lidí. 

V roce 1989 se u nás vytěžilo asi 120 milionů tun hnědého uhlí, v 90. letech však produkce spadla na 60 milionů tun. Vláda proto v roce 1992 schválila program restrukturalizace uhelného průmyslu, kde stát počítal s kompenzacemi pro propuštěné i s rekvalifikačními kurzy. Náklady na útlumové programy šly do desítek miliard korun. 

Mohutným útlumem prošla zejména těžba méně kvalitního hnědého uhlí, toho se ještě v roce 1990 vytěžilo přes 70 milionů tun, v průběhu 90. let však těžba klesla o celých 40 procent. U černého uhlí nebyl propad tak drastický – šlo asi o 27 procent. Černého uhlí se totiž vytěžilo méně už před revolucí. Útlum těžby se dotkl zejména severních Čech a Ostravska, kde kvůli tomu značně stoupla nezaměstnanost. Třeba v Ústeckém kraji byla v roce 1996 míra nezaměstnanosti sedm procent, v roce 1999 už ale atakovala 16 procent a na Mostecku překračovala 20 procent. 

Fotogalerie: Ocelové srdce republiky potřebuje bypass

Kvůli hrozícímu uzavírání dolů horníci často protestovali, poprvé zůstali v podzemí v roce 1990. Po dva dny tehdy odmítalo vyfárat na povrch 178 havířů z Dolu Zdeňka Nejedlého v Odolově na Trutnovsku na protest proti úplnému zrušení dolu. Těžba však stejně koncem roku skončila. „Hlubinnou“ formu protestu zvolili i horníci v roce 1993, kdy odmítala vyfárat necelá stovka horníků na Dole Darkov na Karvinsku. Důvod? Horníci požadovali 20procentní růst mzdy. 

Kvůli restrukturalizaci OKD protestovali horníci v roce 1995 – v polovině června vyhlásili odbory stávkovou pohotovost na všech šachtách OKD. Pohotovost hroníci ukončili po 16 dnech, když odbory s vedením firmy podepsaly dodatek ke kolektivní smlouvě. Ten počítal s nepatrně vyššími platy, vánočním přídavkem a řešil i nároky propuštěných zaměstnanců. O rok později vypukla výstražná hodinová stávka na Dole Paskov – odboráři přerušili fárání, aby vyjádřili nesouhlas s předpokládaným útlumem těžby. 

Vůbec nejdelší hornická stávka vypukla v roce 2000 na dole Kohinoor v Mariánských Radčicích na Mostecku. Tehdy zůstalo přibližně 45 horníků pod zemí celých 22 dní. Protest vypukl kvůli tomu, že se odbory s vedením nedohodly na vyšším odstupném pro propuštěné zaměstnance. Horníci požadovali odvolání představenstva akciové společnosti MUS a také prodej dolu novému majiteli, který by zachoval těžbu i v příštích letech. Stávka nakonec skončila po 22 dnech kompromisem: stávkujícím horníkům se sice nepodařilo prosadit prodej dolu jiné společnosti ani odstoupení představenstva dolu, na druhou stranu ale uspěli s požadavkem na tříměsíční odstupné nad rámec zákona pro propuštěné a prosadili i prodloužení útlumu těžby o další roky. 

Horníci měli ve srovnání s jinými povoláními výhody i po roce 1989. V závislosti na počtu odpracovaných let měli nárok na věrnostní příspěvek (maximálně 6 200 Kč hrubého ročně) a také na zvláštní příspěvek pro ty, kteří z dolů odešli předčasně ze zdravotních důvodů, případně už splnili počet let, kdy mohli pracovat v prostředí s vysokou prašností. Tento příspěvek se vyplácí měsíčně a jde o 1 500 – 1 900 Kč. Ministerstvo průmyslu ho chtělo v roce 2011 zrušit, protože už prý pominuly důvody pro jeho vyplácení a zaměstnanci v ostatních odvětvích ho nepobírají. Odbory ale vládu přesvědčily o odkladu rušení.