Lékaři se cítí ohroženi syndromem vyhoření, řada zvažuje odchod

Praha – Víc než třetina lékařů uvažuje o odchodu ze zaměstnání. Na vině jsou špatné pracovní i platové podmínky. Vyplynulo to z výzkumu České lékařské komory s psychiatrickou klinikou 1. LF a VFN v Praze, který se zabýval syndromem vyhoření lékařů.

Osmdesát tři procent lékařů se domnívá, že jsou syndromem vyhoření ohroženi. Nejzávažněji se fenomén projevuje u lékařů úrazové chirurgie, infekčního lékařství a interny. Nejméně naopak u pracovních lékařů, dětské dermatologie nebo revmatologie. Pouze osm procent lékařů se necítí být ze své práce dlouhodobě ve stresu.

Syndrom vyhoření se podle průzkumu týká stejnou měrou mužů i žen. Nejvíce ohrožuje mladého svobodného muže, který je v atestační přípravě v některém z chirurgických oborů a je zaměstnán ve zdravotnickém zařízení zřízeném obcí. Právě v takovém typu zařízení je spokojeno nejméně lékařů – necelých dvacet procent. Nejspokojenější jsou naopak ti lékaři, kteří mají vlastní praxi, takových je víc než 30 procent. V součtu je ve svém zaměstnání spokojený pouze každý pátý lékař. Lékaři se syndromem vyhoření mají například méně trpělivosti nebo vykazují více profesních chyb.

Průzkumu se zúčastnilo téměř 7,5 tisíce lékařů, což je více než pětina všech lékařů v Česku.


Podle Radka Ptáčka z psychiatrické kliniky 1. LF UK VFN v Praze lékařům nejvíce vadí, že mají na pacienta málo času. To ostatně potvrzují i výzkumy prováděné mezi pacienty. Přitom pro úspěšnost léčby je dostatek času klíčový. Lékař by si měl s pacientem vždy důkladně promluvit, aby mohl co nejlépe stanovit správnou diagnózu. Podle Ptáčka by pomohlo zlepšení pracovních podmínek lékařů, a to nejen finančních.

Syndrom vyhoření je důsledkem chronického stresu a obecně nadměrné pracovní zátěže. Jeho projevem je fyzická únava, potíže s koncentrací a rozhodováním, zhoršená schopnost komunikace i empatie, která přerůstá často až v cynismus k výkonu práce. Syndromem vyhoření trpí často lidé, kteří jsou v práci v nadměrném kontaktu s jinými lidmi – nejen lékaři, ale zdravotníci obecně, dále třeba učitelé nebo sociální pracovníci.