Titul, netitul – i s vysokou školou může člověk skončit na ulici

Praha – I když měli dobře našlápnuto, na cestě životem nakonec zakopli, teď se ale snaží znovu zvednout. Podle posledního sčítání je v Česku zhruba 300 bezdomovců s vysokoškolským vzděláním. To jsou ale jen ti, co vyhledali pomoc. Ve skutečnosti je takových lidí mnohem víc. V azylových domech přespávají inženýři nebo magistry  někteří mají dokonce několik doktorátů. Natáčela s nimi Lea Surovcová.

Letiště bylo pro Antona Čabaje léta jeho životem. Když byl ještě v kondici, vystudoval dvě vysoké školy – vojenskou školu v Košicích a také ČVUT. Jenže v jeho životě se po úspěšném studiu a získání dobré práce něco zlomilo. „Když děláte od nevidím do nevidím, přijdete jednoho krásného dne domů a řeknou vám – víš, my už tě doma nechceme, kufry máš za dveřmi,“ popisuje Anton Čabaj, jak se vlastně dostal na ulici. Tady žije už čtyři roky. Po rozvodu přišel o bydlení a začal pít. Inženýr Čabaj se teď s dalšími bezdomovci snaží dostat ze začarovaného kruhu ven. 

Například do brněnské Armády spásy se jich chodí ohřát a najíst hned několik. Jedním z nich je i 57letý inženýr Petr Smékal, který sjezdil jako šéf na montážích celou zeměkouli. Jenže psychicky náročné povolání si vybralo svou daň – Petr prodělal infarkt. Pak přišel o práci a rázem i o střechu nad hlavou. Už tři roky žije na ulici. Vidina nové práce je zatím mizivá, na jeho post chtějí mladší. Inženýr Smékal totiž spadl do kritické kategorie padesát plus. Stejně jako bývalý podnikový právník Vladimír Kršijak. Zatímco druhé lidi uměl jako právník z problémů vysekat, sobě nakonec pomoci nedokázal. Dostihly ho otcovy dluhy. „Exekutor mi prodal barák, takže jsem byl bez bydlení a pak i bez práce,“ popisuje Kršijak. 

Dobře rozjetou kariéru dopravního inženýra a pilota Jaroslava Miklošky zase ukončila nemoc. A to ve chvíli, kdy zničehonic omdlel na ulici. Dodnes špatné vidí a má zpomalené reakce. Zkrátka to nejhorší, co může pilota potkat. Momentálně přespává v Armádě spásy, čeká na invalidní důchod a věří, že ho ještě někdo vezme na let aspoň ve větroni. 

Prostě musím 

Zkrátka na ulici může skončit opravdu každý. I profesionál s akademickým titulem a dobře rozjetou kariérou. Svědčí o tom i osud Jany Venerové. Ta vystudovala fakultu žurnalistiky, dnes je jí 64 let. 

Zatímco její novinářské zážitky a vzpomínky jí nikdo nevezme, o střechu nad hlavou přišla před sedmi lety poté, co ji dostal do dluhů její psychicky nemocný syn. Dodnes přitom vzpomíná na to, jak ji jako novinářku pozvala na svou oslavu krátce před smrtí Olga Havlová nebo jak přinášela čerstvé informace z lavinové katastrofy přímo z Gruzie. Teď se ale Jana Venerová znovu soustředí na to, jak se postavit na vlastní nohy – začala doučovat český jazyk. 

Inženýr Čabaj zase začal pracovat jako pečovatel v sociálních službách. Rozhodli se svůj boj ještě nevzdávat. „Nerezignoval jsem. Šel jsem hlavou proti zdi a řek jsem si, že prostě musím,“ říká Anton Čabaj.