„Až bude Anežka svatořečena, bude v Čechách konečně dobře.“ A bylo

Praha - V rámci svatořečení Anežky České, významné to události nejen pro věřící v tehdejším Československu v roce 1989, dal kněz Tomáš Halík odkazu světice i jiný, společensko-politický rozměr. Během strhujících oslav řekl, že Anežka se za český národ jistě přimlouvala v dobách nejtěžších, a tak lze doufat, že „tehdy, až bude svatořečena, bude v Čechách konečně dobře.“ Halík se rovněž nechal slyšet, že ve vzduchu je již „cítit příchod těchto lepších dob jako jarní vánek“, a pět dní nato se 17. listopadu na Národní třídě prakticky uzavírá éra komunistické nadvlády v tehdejším Československu. Halíkova slova se tak stala skutečností.

Kanonizace Anežky České byla pro české poutníky historickou událostí. Původně měl papež Anežku svatořečit v Praze. Výměnou za přesun akce do Říma státní moc nebránila poutníkům vycestovat. Desítky brigádníků proto proměnily arcibiskupský palác v cestovní kancelář, která pomáhala věřícím zajistit přepravu, valuty a další v té době nezbytné formality. Velkolepá událost přišla na řadu 12. listopadu 1989, kdy se téměř 10 tisíc československých poutníků sešlo v chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Právě tam papež Jan Pavel II. prohlásil Anežku Přemyslovnu za svatou.

Jeden z členů římského organizačního výboru prohlašoval ještě měsíc před kanonizací, že není třeba se vzrušovat, že z Prahy přijede jen pár autobusů s dobře „prokádrovanými poutníky“, jejichž hlavní starostí budou nákupy, vzpomíná v knize „Ne vším jsem byl rád“ Václav Vaško. A nejspíš podobně uvažovali i ve Vatikánu: z obavy, aby Svatý Petr nezůstal poloprázdný, rozhodli, že s Anežkou bude svatořečen i polský kapucín, bratr Adam Chmielowski. Ale nakonec z Československa přijely čtyři zvláštní vlaky a přes sto autobusů, jeden letecký speciál a spousta věřících dorazila soukromě autem, a věru nešlo o zasloužilé soudruhy…

Vstřícnost československého státu ke katolíkům patřila k výměnnému obchodu. Biskupové žádali pozvání papeže do Prahy na Strahovský stadion. „To ovšem komunistická moc odmítla z obavy, aby nedošlo k nějaké velké manifestaci. Ovšem komunistický režim souhlasil během jednání československé vlády s Vatikánem, že umožní vycestování poutníků,“ přiblížil historik Jaroslav Šebek.


Halík: Sám jsem tenkrát netušil, jak radikálně a brzy se ta má slova splní

Přestože začátek slavnosti byl stanoven na půl desátou, už od osmi hodin museli všichni návštěvníci projít uzávěrami a kordony karabiniérů s detektory. Svatopetrský chrám zaplnil kromě papeže, kardinálů, stovek kněží, řeholníků a řeholnic i zpěv a liturgie papežské mše. „A sám obřad svatořečení se čtením životopisů obou nových světců a dekretů naplňoval srdce a mysl…,“ vzpomíná ve své knize Vaško, který byl na místě coby tiskový referent.

Strhující slavnost pokračovala v pondělí dopoledne v Aule Pavla VI., kde z titulu místopředsedy výboru pro Desetiletí duchovní obnovy pronesl Tomáš Halík, že se „Anežka jistě přimlouvala za nás v dobách nejtěžších, a tak oprávněně myslíme dnes na proroctví, že tehdy, až bude svatořečena, bude v Čechách konečně dobře. Cítíme příchod těchto lepších dob ve vzduchu jako jarní vánek, dotýkající se už našich srdcí.“ Václav Vaško vzpomíná, že Halík mluvil tehdy s patosem jemu vlastním, v té chvíli nejspíš i patřičným, ale sám Vaško netušil, odkud to proroctví vzal. Nejenže se to tehdy pravděpodobně hezky poslouchalo, ale o pár dnů později se Halíkova slova stala skutečností.

Tomáš Halík vzpomíná pro ČT24:

„Má řeč ve Vatikánu je zachovaná i na amatérském videu a byla později publikována. Proroctví publikoval poprvé jeden z barokních kněží - vlastenců, tuším Tomáš Pešina z Čechorodu. Já jsem si dovolil k tomu jen jednu básnickou licenci: on totiž mluvil o tom, že až se najdou Anežčiny ostatky… To ale bylo předpokladem pro svatořečení.“

„V podobném duchu jsem o týden později připravoval text historického kázání kardinála Tomáška v katedrále..  Sám jsem ovšem tenkrát netušil, jak radikálně a brzy se ta má slova splní…“


Potleskem poutníci na slavnosti přivítali kardinála Františka Tomáška, který později stál při českém národu na prahu svobody. Nadšení v aule zavládlo po příchodu papeže Jana Pavla II., který svůj projev začal slovy: „Toto je den, který učinil Hospodin, radujme se z něho. Na oltář je povýšena ochránkyně církve v českých zemích.“ Poutníci v závěru skandovali: „Ať žije Svatý otec!“ a „Papež do Prahy!“ provázelo Jana Pavla při odchodu z auly. Každý se ho chtěl dotknout, papež podával ruce vpravo, vlevo.

Anežka Přemyslovna, též Anežka Česká, se narodila zřejmě 20. ledna 1211 jako nejmladší dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Jako královská dcera měla být výhodně politicky provdána. Anežka se ale obrátila na samotného papeže Řehoře IX., aby sňatku zabránil a ona se mohla stát řeholnicí. Příkladem jí bylo učení sv. Františka z Assisi.

Ze svého věna pak založila v Praze špitál a útulek sv. Františka a klášter pro chudé sestry, do kterého o svatodušních svátcích roku 1234 sama vstoupila. Ve špitále Na Františku vzniklo bratrstvo, které na její žádost roku 1237 změnil papež v samostatný řád - rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Anežka se tak stala jedinou zakladatelkou mužského řeholního řádu a zároveň zakladatelkou jediného řádu, který vznikl na českém území. 

(zdroj: Víra.cz)