Podzim 1989 perem náčelníků StB: dokonalá informátorská síť?

Praha – Je pátek 17. listopadu 1989. Studenti se shromažďují na Albertově, poté se vydávají na Vyšehrad a nakonec si sednou na zem u Národního divadla. Chtěli tak dát najevo, že ve společnosti chybí otevřenost a že strach vládne nad našimi slovy, činy a bohužel často i nad svědomím. Přesně to hlásal leták, který v polovině listopadu 1989 mohli číst studenti Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a o jehož existenci se zmiňují situační zprávy StB z listopadu 1989.

Tato estébácká hlášení určená výhradně pro nejvyšší představitele československého státu obsahují překvapivě podrobné informace. Poznatky, které následně zpracovávali náčelníci StB, přicházely od tzv. pramenů, které měly i svá čísla.

StB měla dokonalou informační síť tzv. pramenů (informátorů), o čemž svědčí i rozsáhlá situační zpráva ze 17. listopadu, která dokumentuje zásah na Národní třídě. „V průběhu zákroku bylo zraněno 18 osob, z toho jeden příslušník SNB a jeden státní příslušník USA. Ze známějších osob byli mezi přítomnými zjištěni dva synové V. Bendy, syn J. Dienstbiera, J. Bock, L. Lis a dále dva signatáři pamfletu Několik vět, herci Bartoška a Lábus,“ praví se v situační zprávě popisující události na Národní třídě.

I následující zprávy věnují prostor důkladnému popisu událostí po zásahu na Národní třídě. Podrobnosti ze zákulisí nejen studentského hnutí, ale i disidentského prostředí jsou až zarážející. Podle situační zprávy z 21. listopadu „nelegální struktury“ jednaly o tom, jak se nejlépe dostat z „trapné situace, do které se dostaly tím, že naletěly na vymyšlené svědectví Drahomíry Dražské o zabití Martina Šmída. Šabatová informovala přítomné o svém rozhovoru s Dražskou, ze které prý nakonec vyrazila přiznání, že si celou historku vymyslela, protože prý nemá Uhla ráda….“ Václav Benda podle záznamů StB údajně řekl, že „není možné, aby v této situaci nyní připustili, že nikdo nezahynul. Domlouvali se na tom, že by bylo vhodné mít alespoň nějakou jinou mrtvolu a k ní alespoň dva svědky…“

Drahomíra Dražská, strůjkyně zprávy o mrtvém Šmídovi, o celé události promluvila až v roce 2009 (video najdete zde)

17. listopad 1989 na Národní třídě
Zdroj: ČTK

Estébácké spisy o rozšiřování zprávy o úmrtí Martina Šmída

„18. 11. rozhlasová stanice Hlas Ameriky odvysílala hlasový záznam Petra Uhla, který v něm tlumočil prohlášení tzv. východoevropské agentury (VIA) o tomto “masakru„ a o rozhovoru s očitou svědkyní uvedeného zabití. V divadlech se nehrálo, herci předčítali prohlášení pražských i mimopražských divadel. O den později rezoluci v Národním divadle přečetli herci Realistického divadla Rudolf Hrušínský a Alois Švehlík. Otakar Brousek ml. vystoupil již 18. 11. v divadle Jaroslava Průchy v Kladně. Tam uvedl, že byl svědkem toho, jak příslušníci SNB zabili 12 lidí…“


Otázkou nicméně zůstává, nakolik jsou záznamy bývalé StB důvěryhodné. Nelze je totiž brát jako popis skutečnosti, protože v situačních zprávách není uveden jejich zdroj. Na konci zápisu je jen poznámka, že „poznatek byl získán pramenem č….“ Kdo či co se skrývá za šifrou, ale záznamy naskenované na stránkách Ústavu pro studim totalitních režimů nepraví.

V situačních zprávách se objevovaly i na první pohled podružné informace. Zarážející je, k jakým poznatkům a jak rychle se StB s tehdejší informační technikou dostávala. Jen pro ilustraci: „18. 11. došlo k rozbití okna v přízemí budovy ÚV KSČ Praha 1. Neznámý pachatel použil k činu dlažební kostku, kterou zabalil do papíru s nápisem hrubě urážejícím KSČ.“

Ti, kteří se státní bezpečností spolupracovali, přinášeli nejen informace o protirežimních protestech, ale i o možných náznacích jiných aktivit ne zrovna slučitelných se socialistickým směřováním země. Své informátory tak měla StB například mezi promaďarsky orientovanými uskupeními. A tak není divu, že se v situační zprávě objevilo i následující: „Mezi členy uměleckých souborů Státního divadla Košice bylo zjištěno, že zde dochází k propagování myšlenky “Velkomoravské říše„. Objevily se rovněž nově vytištěné mapy dovážené z Maďarska, které se vyznačují hranicemi z roku 1914. Tyto jsou rozdávány občanům maďarské národnosti, které utvrzují v názorech vyjadřujících snahy o vytvoření velkého Maďarska.“

  • Estébácké statistiky denně shromažďovaly i počty osob, které překročily státní hranice: „Ve dnech 17. až 19. listopadu zadržely útvary Pohraniční stráže pro přípravu a pokus o ilegální přechod státních hranic s Rakouskem a Německem 15 lidí, z toho 9 Čechů, se sousedními socialistickými zeměmi 24 lidí, ze zájezdů s cestovními kancelářemi se nevrátilo sedm lidí…“

Dnes už ti, kteří tehdy seděli na Národní třídě a křičeli „Máme holé ruce“, nastupují do řídících pozic a Šimon Pánek z Člověka v tísni doufá, že budou řídit tento stát dobře. Oproti svým rodičům totiž mají tu výhodu, že mohli část svého života strávit v zahraničí a mnohému (pozitivnímu) se tam naučit.