Žáček: Studenti měli v listopadu 1989 radikálnější požadavky než disent

Praha – Před 24 lety začala na většině pražských vysokých škol stávka. Podle historika a tehdejšího studentského vůdce Pavla Žáčka to přitom byli studenti, kdo měl během revolučních dní nejradikálnější požadavky. „Disent byl v politických požadavcích daleko za námi,“ tvrdí Žáček. Zároveň připoměl, že i když byla centrem protestů Praha, podařilo se studentům zburcovat i lidi v jiných koutech republiky. „Z Prahy vyjížděli kolegové až do Košic. V prvním týdnu ty spanilé jízdy myslím rozhodly,“ popsal Žáček ve Studiu ČT24 nelehké šíření informací v době, než se ke stávkujícím postupně připojil rozhlas a televize.

Podnětem k zahájení stávky bylo, že vláda vyjádřila souhlas s policejním zákrokem proti demonstraci na Národní třídě a odmítla vyjednávat s jejími účastníky. Počínaje 20. listopadem se pak každý den konaly demonstrace po celé republice. Největší z nich byla na Václavském náměstí v Praze, kde se sešlo až 100 tisíc lidí.

„Atmosféra v Praze byla dramatická, na fakultách jsme zahájili okupační stávky. Jednalo se s vedením a komunisty na školách. Ale brzy se to zlomilo, protože se k nám přidala většina studentů a později i pedagogové, kteří měli na starosti majetek, hlídali třeba vstupní dveře,“ vypráví historik Pavel Žáček z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Jako studenti jsme měli nejradikálnější prohlášení, disent byl v politických požadavcích daleko za námi,“ dodal.

Víkend podle Žáčka nabudil řadu lidí. Mnoho Pražanů se přišlo na Národní třídu a Václavské náměstí podívat a 18. a 19. byly vidět zárodky velké demonstrace. Mimo Prahu byla situace pomalejší. „Začali jsme organizovat spanilé jízdy mimo Prahu, abychom ovlivnili situaci ve velkých městech, vytvořili jsme síť na další fakulty a školy. Z Prahy vyjížděli kolegové až do Košic. V prvním týdnu ty spanilé jízdy myslím rozhodly. Prolomily blokádu, než se ozval svobodný rozhlas a Československá televize,“ uvedl Žáček. 

Sociální sítě a mobily neexistovaly. Telefony ústředního stávkového výboru i Občanského fóra byly odposlouchávány. „Báli jsme se některé informace předávat telefonicky. Vše bylo na spojkách a na kurýrech. Bylo to strašně pomalé, člověk se diví, jak se to dalo zvládnout, ale na druhou stranu to byl pro nás nejkrásnější čas našeho života,“ uzavřel Žáček.