Rozpad federace: Referendum se politikům nehodilo do krámu

• Lucie Strašíková

30. 12. 201330. 12. 2013, 15:49|Zdroj: ČT24

Osada Konečná na česko-slovenské hranici

Zdroj: Jaroslav Ožana/ČTK

Praha - Samostatné Slovensko je dnes, 21 let po rozdělení společného státu, pro Slováky už samozřejmostí. To, co má ještě dnes občas nádech hořkosti, je pouze fakt, že o rozpadu rozhodli dva politici – Vladimír Mečiar a Václav Klaus – a tudíž se k němu nemohli vyjádřit lidé v referendu. To se ale politikům podle tehdejšího českého premiéra Petra Pitharta nehodilo. Hrozilo totiž, že by obě republiky nezaujaly stejné stanovisko a musely by se tak konat nové volby, v nichž by strany už musely přiznat barvu: „Žádná z politických stran, kromě těch nacionalistických, nešla do voleb s rozdělením státu, ale tři dny po volbách se o něm začalo jednat,“ zavzpomínal ve Studiu ČT24 Pithart.

Politici v roce 1992 upozorňovali na to, že možné lidové hlasování je riskantní a může to vyjednávání zkomplikovat: veřejné mínění tehdy ukazovalo na to, že jedna republika by byla pro rozdělení a druhá proti. „Samozřejmě, že by to byla komplikace, demokracie je komplikace. Musely by se vypsat nové volby a politici by museli přiznat barvu, což v těch volbách v červnu 1992 neudělaly… ale to politici nechtěli, proto se řeklo, že referendum je komplikace,“ připomněl, jak se rozhodovalo o zániku společného státu Pithart.

Jak se dívá po 21 letech na svou myšlenku dvojdomku? S tímto nápade podle svých slov přišel proto, že strany se nebyly schopny domluvit, co že si vlastně pod tou federací představují. „Představy byly tak rozbíhavé, že s tím se dost dobře nedalo nic dělat. Žádná strana, kromě těch nacionalistických, ale nešla do voleb s rozdělením státu, avšak tři dny po volbách se o něm začalo jednat. Což byl naprosto nelegitimní postup. Neměly mandát od svých voličů, ani ODS ani HZDS to ve svých programech neměly,“ tvrdí Pithart, kterému je dodnes líto, že společný stát po 74 letech přestal existovat.

Vymizely křivdy, vidět jsou samá pozitiva

Disident a bývalý slovenský premiér v době federace Ján Čarnogurský ale dnes vidí v rozpadu jen samá pozitiva: „Vzájemné vztahy jsou lepší, než jaké byly kdykoli předtím. Zmizely takové ty pocity, že Češi vykořisťují Slováky nebo že Slováci vytahují Čechům peníze z kapes,“ komentoval současnou situaci ve Studiu ČT24.

Nicméně sám Vladimír Mečiar, který se s Václavem Klausem dohodl na tom, že společný stát končí, před volbami v roce 1992 Slovákům samostatné Slovensko nesliboval. „Sliboval sice změnu, ale ne rozdělení federace. Spíš by šlo o konfederaci, ale tu zase odmítala česká strana,“ připomněl dobu rozdělení Československa Čarnogurský.

Přesto, že tehdy by na Slovensku v referendu odhlasovali rozpad společného státu, dnes se mnozí z těch, kteří tenkrát plédovali za samostatné Slovensko, dívají na tu dobu odlišně a neexistenci lidového hlasování o této otázce vnímají jako křivdu, domnívá se politolog Grigorij Mesežnikov. Připomíná ale, že samotné nekonání referenda je jediný kritický bod v otázce rozdělení Československa. Mesežnikov podobně jako Čarnogurský tak dnes vidí v samostatnosti obou národů zejména pozitiva: „Oba národy se vnímají dobře. Po formální stránce máme dva státy, je tu ale silné povědomí, že Češi a Slováci jsou partneři,“ dodal ve Studiu ČT24.

A tak se podle mnohých komentářů a průzkumů zdá, že rozdělení Československa, které v roce 1992 mnozí vnímali velmi emotivně, nakonec vzájemným vztahům prospělo.

• Z průzkumu agentury CVVM 20 let po rozdělení: Vznik samostatných republik přinesl podle Čechů víc dobrého (26 procent) než špatného (16 procent), přičemž 43 procent lidí soudilo, že klady a zápory jsou v rovnováze.
• Z průzkumu agentury STEM 20 let po rozdělení: Rozpad hodnotí jako dobré a špatné rozhodnutí přibližně stejné procento lidí. Jako správný krok ho vnímá 37 procent Čechů, jako špatný 36 procent, 27 procent lidí neví, jak ho hodnotit. Zatímco v době dělení federace většina obyvatel České republiky tento krok odmítala, průzkum uvádí, že se situace změnila. Nyní mezi občany převládá podpora samostatnosti nebo její akceptování. Ovšem 14 procent lidí uvádí, že bylo od začátku proti rozdělení federace a dodnes se s ním nesmířilo a devět procent bylo pro rozdělení ČSFR, ale dnes to hodnotí jako chybu.

Když si uvědomíme, že celou dobu se oba národy – někdy více, jindy méně – haštěřily o to, kdo že na koho doplácí, a neustále řešily, kolik Slováků a kolik Čechů je v těch či oněch vedoucích funkcích, tak je skoro zázrak, že to oba národy nezabalily už dřív. Nakonec ale jak v cyklu Sbohem Československo připomíná filozof Václav Bělohradský: „On ten stát nikomu nestál za to, aby se o něj pral.“ Milan Uhde se ale brání: „Se slovenskou reprezentací to nebylo možné.“

Vznik nových států v noci v Praze a Bratislavě oznámily novoroční zvony. Za cinkotu sklenek se šampaňským a dělostřeleckých salv se Československo stalo minulostí. Ohňostroje, přednesy veršů a slavnostní zpěvy provázely oficiální akci slovenské vlády na bratislavském náměstí SNP, jejímž vrcholem bylo stažení federální vlajky a vztyčení zástavy samostatného Slovenska. V Praze se naproti tomu žádné oficiální akce nekonaly – na Václavském náměstí tisíce lidí spontánně přivítaly zrození České republiky. Za zvuků petard a vyletujících zátek šampaňského podobně jako každý rok změnili Pražané spolu s tisíci zahraničních turistů střed města v pulzující místo oslav silvestrovské noci.