Semelová: Z komunismu jsou zdůrazňována jen negativa

Praha – Podle poslankyně KSČM Marty Semelové je v dnešní době svoboda výsadou jen určité části společnosti. „Demokracie, svoboda a lidská práva jsou tu jen pro někoho,“ uvedla poslankyně. Naopak při pohledu na dobu před rokem 1989 se dnes podle Semelové zveličují negativa. „Většinu toho, co tu režim před rokem 1989 dělal, tak dělal pro většinu zdejších lidí,“ myslí si Semelová.

„Já si myslím, že lidí, kteří nepociťují to, že by měli rovná práva a že by pro ně lidská práva fungovala, je v České republice víc než dost. Stačí vzpomenout evidované i neevidované nezaměstnané, kterým je upíráno právo na práci a právo na spravedlivou mzdu. Dále je tu víc než 1 600 000 lidí na hranici chudoby. A mohla bych jmenovat lidi, kteří nemají v ČR právo na bydlení, na střechu nad hlavou,“ vyjmenovává Semelová.

Marta Semelová o školství:

  • „Pořád se mluví o tisících lidí, kteří nemohli z politických důvodů studovat. Já to slyším třeba ve sněmovně, kde mnozí poslanci z pravicových řad jsou ověšeni tituly před i za jménem. A ty tituly mají právě ze socialistického školství, tehdy ještě na vysoké úrovni. A právě tito lidé, kteří nakonec i jezdili do zahraničí,  mluví o tom, že se za nás nesmělo studovat. Já si myslím, že je to velice zjednodušený pohled a že bychom se na to měli dívat objektivněji.“
  • „Já znám spíš příklady ze současnosti, kdy studenti nemohou jít na vysokou školu, přestože jsou talentovaní, ale jsou doma třeba dva nebo tři mladí lidé, kteří si to jednoduše nemůžou dovolit.“

Rozdíly jsou podle Semelové, která je původním povoláním učitelka, vidět už ve školách, kde některé děti nemají dostatek peněz na učební pomůcky nebo na školy v přírodě a lyžařské kurzy. „Náklady jsou značně vysoké a mnoho mladých lidí to od studia odradí,“ uvedla Semelová. „Nemohou si to dovolit a tady ta svoboda určitě končí,“ myslí si poslankyně. „Za školství by měl být zodpovědný stát, a to jak za jeho kvalitu, tak za jeho financování,“ uvedla Semelová, která je nejen proti školnému, ale i proti financování vysokoškolského studia formou půjček.

Paměť národa: Mgr. Jan Ruml (1953)

„Já jsem se začal hlásit na vysoké školy nejdříve podle preferencí osobních, na filozofii, na literaturu, a skončil jsem na ČVUT… Asi pět nebo šest let jsem to zkoušel… Prošel jsem celou přijímací zkouškou, která byla zdánlivě objektivní, ale nepřijali mě a někde napsali, že je to kvůli špatnému posudku ze střední školy… Matka mluvila s rektorem ČVUT, kde brali úplně každého bez přijímacích zkoušek. Rodiče mně najali učitelku a já jsem se doučil deskriptivní geometrii, matematiku a fyziku, abych ty zkoušky opravdu udělal. A moje matka byla za rektorem té školy jako matka dítěte, které má potíže, a on jí rovnou řekl, že mě prostě vzít nesmí, že je prostě zákaz vzít takové lidi na vysokou školu.“

(http://www.pametnaroda.cz)


„Ne vše se za minulého režimu udělalo špatně, jsou ale vyzdvihována jen negativa“

„Tady se zveličují represe a nemluví se o úspěších, které tu byly,“ myslí si Semelová, podle níž byl například průmysl, školství nebo kultura na vysoké úrovni. „Teď dovážíme nekvalitní potraviny a zemědělci jsou na dlažbě,“ hodnotí fungování současného hospodářství Semelová. „Ekonomika dokázala uživit lidi této země a nebyli tu lidé, kteří by strádali,“ dívá se naopak do minulosti poslankyně.

Člověk v tísni: Proti ztrátě paměti

  • Nebyla nezaměstnanost, práce byla pro všechny: „Po roce 1948 zavedla KSČ povinnou zaměstnanost podle vzoru sovětského válečného komunismu. Nešlo o žádnou péči o “blaho lidu„, ale o kombinaci ideologie a potřeby. Pro konkrétního jednotlivce znamenala jedinou výhodu: Nemusel se moc starat o to, jestli si vydělá na základní živobytí. Potíž nastala ve chvíli, kdy byl nadaný, schopný nebo pracovitý a chtěl si vydělat víc. Když si našel lepší místo, musel mu stávající zaměstnavatel povolit odchod.“
  • Každý měl kde bydlet a nebylo to tak drahé: „Občané sice směli vlastnit rodinné domky, chaty a chalupy, ale veškerý bytový fond náležel státu. Ve městě si lidé mohli teoreticky vybrat ze dvou alternativ: buď žít v nájmu, nebo si postavit družstevní bydlení. Získat oficiální cestou nájemní smlouvu na byt šlo jen přes pořadník na národním výboru, což kvůli zájmu soustavně převyšujícímu nabídku trvalo ve větších městech třeba deset let.“

(http://www.protiztratepameti.cz)


Na co by se KSČM zaměřila, kdyby se dostala do vlády?

Oživení ekonomiky tak, aby uživila obyvatele České republiky, by podle Semelové bylo cestou, kterou by se vydala i současná KSČM, kdyby se stala vládní stranou. Prvním krokem by podle poslankyně měla být tvorba pracovních míst. „Já si myslím, že bylo dobré, že tu bylo právo i povinnost pracovat,“ vrátila by se Semelová k uzákoněné povinnosti pracovat pro všechny občany. „Za tohoto kapitalistického režimu se těžko dosáhne nulové nezaměstnanosti. Muselo by to být postupnými kroky,“ myslí si poslankyně.

  • V některých odvětvích se Semelová nebrání ani myšlence zestátnění podniků, které jsou v současnosti v soukromých rukou. V první řadě by se podle ní takovéto kroky měly týkat například energetiky nebo vodohospodářství. „Určitě je potřeba, aby společnost měla velké firmy ve svém vlastnictví. Pokud bude vše v soukromých rukou, budou ty peníze odcházet do soukromých kapes,“ komentovala to Semelová. „Služby a takové věci je možné, aby byly v soukromém vlastnictví, proti tomu nic nemáme,“ dodala.

„Vše, co se v minulosti dělo, je třeba vnímat tehdejším pohledem“

Semelové se v Hydeparku vyjádřila také k některým událostem české historie, například k popravě Milady Horákové. „Bylo to v té době, já to samozřejmě považuji za nešťastné,“ uvedla Semelová. „Dost pochybuji o tom, že to přiznání Milady Horákové bylo vynucené,“ dodala. Semelová komentovala i události srpna 1968, které by rozhodně nenazvala okupací. „Já bych to nazvala internacionální pomocí, která ale nám jako komunistické straně přinesla do budoucna mnohé problémy s tím, jak se lidé dívali na komunistické hnutí,“ myslí si poslankyně.