Praha - Během února 1948 nastala v Československu politická krize, která vyústila demisí ministrů demokratických stran. Prezident Beneš tuto demisi 25. února 1948 přijal a sestavením nové vlády pověřil komunisty v čele s Klementem Gottwaldem. „Prezident Beneš nakonec v rozhodujícím okamžiku čelil tlaku komunistických poslanců sám,“ upozornil ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma, který demisi demokratických poslanců považuje za nedostatek prozíravosti demokratických poslanců.
Tůma: Beneš v únoru 1948 možnosti měl, věřil ale v kompromis
„Beneš mohl trvat na tom, že nová vláda bude dohodnuta v parlamentu na půdorysu národní fronty. Byl také velitelem armády a lidové milice odporovaly ústavě. Každopádně byl nejvyšším ústavním činitelem a mohl postupovat jinak, než postupoval,“ dodal Tůma, podle něhož se Benešovi mohlo zdát, že nová vláda je alespoň zčásti kompromisní a jakoby koaliční, zasedali v ní někteří poslanci, kterým věřil, jako například Jan Masaryk.
Masaryk svým způsobem selhal
Jan Masaryk jako nestraník sehrál v té době výraznou roli také proto, že se na rozdíl od ministrů strany národně socialistické, slovenské demokratické a lidové rozhodl nerezignovat. Právě díky tomu zůstala v parlamentu většina poslanců a vláda tak nemohla být rozpuštěna. „Samozřejmě že svým způsobem selhal,“ uvedl Tůma, který Masarykovo rozhodnutí přikládá jeho neochotě jít do konfliktu, stejně jako tomu, že chtěl zůstat po boku prezidenta Beneše.
Prezident Beneš akceptuje rezignaci nekomunistických ministrů
„Nebyla to šťastná politika a nebylo také šťastné, že celá ta demise nebyla dostatečně promyšlena,“ poukázal Tůma na to, že demise nebyla projednána ani se sociálnědemokratickými ministry. „Demise byla připravena poněkud neprofesionálně,“ řekl Tůma ke kroku, kterým demokratičtí poslanci chtěli buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat vládní krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb.
„Podpora komunistů mezi lidmi nebyla zanedbatelná,“ poukázal Tůma. Větší podporu přitom komunisté měli v Čechách a na Moravě než na Slovensku, k čemuž přispěla jak špatná zkušenost Slováků se sovětskou armádou, tak i větší vliv církve na Slovensku.
Zároveň Tůma poukázal i na vliv západních mocností, pro něž nebyl vývoj středoevropské politiky zásadním tématem. „Otázkou je, jak moc byly Spojené státy interesovány ve středoevropském prostoru. Američané měli v Evropě jiné priority,“ poukázal Tůma na to, že mnohem víc se angažovali například v Itálii.
Hyde Park ČT24 (zdroj: ČT24)
25. února 1948 komunisté již od ranních hodin připravovali velkou demonstraci na Václavském náměstí s tím, že v případě, že by prezident Edvard Beneš odmítl Gottwaldův návrh nové vlády, stoupenci komunistů se přesunou na Hradčany. V pražských závodech navíc více než šest tisíc ozbrojených členů Lidových milicí čekalo na rozkaz k pochodu do středu města a v pohotovosti byly také „Svobodovy“ tanky kolem Prahy. Prezident Beneš ale nakonec podlehl tlaku a přijal nejen demise, ale i všechny další Gotwaldovy návrhy. A osud Československa byl zpečetěn na dlouhých 41 let.
Samotný 25. únor byl pouze vyvrcholením celé řady událostí. Ačkoli KSČ zvítězila v parlamentních volbách na jaře 1946, již od léta 1947 sílily snahy komunistů o úplné převzetí moci v Československu. Z těchto důvodů začali Gottwaldovi lidé od počátku roku 1948 stupňovat kampaně za znárodňování průmyslu a posilovali své pozice v bezpečnostních složkách.
GALERIE
Život v únoru 1948: Prodej tisku autor: Ladislav Kandelar, zdroj: ČTK