Politici srovnávají: Putin jako Hitler, Krym jako rok 1938

Praha – Čeští politici vidí ve vojenském obsazování Krymu stále častěji analogii ke krizovým událostem roku 1938. Šéf zahraničního výboru sněmovny Karel Schwarzenberg (TOP 09) přirovnal události na Ukrajině k vojenskému zabrání Rakouska, tzv. „anšlusu“ poprvé již v sobotním speciálu ČT24. Předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) zase dnes hovořil o nápadné podobě s osudem předválečných československých Sudet. Zatímco Západ hodnotí obsazení Krymu jako porušení ukrajinské suverenity, Rusko se hájí ochranou vlastního obyvatelstva před kyjevskými nacionalisty.

Sám Schwarzenberg s oficiálními argumenty Ruska nesouhlasí. Podle něj rusky mluvícím obyvatelům Krymu, kterých je zhruba 60 procent, žádné nebezpečí nehrozí ani nehrozilo. „Žádnému Rusovi se na Krymu neublížilo. Naopak spíše ti, kteří byli příznivci Ukrajiny, těm se dařilo hůře. Rusové tam byli naprosto bezpeční, to je čistá výmluva,“ řekl Schwarzenberg na adresu možného bezpráví konaného na území jiného státu - více čtěte zde.

Právě exministr zahraničí jako jeden z prvních zřetelně přirovnal počínání ruského prezidenta Putina k nacistickému diktátorovi Adolfu Hitlerovi. Nacistický diktátor v roce 1938 rázně zatlačil na československou vládu pod záminkou ochrany československých Němců, kterých žilo v pohraničí na 3,5 milionu. „Když ve třicátých letech minulého století chtěl Adolf Hitler obsadit nějakou cizí zemi, vždy prohlásil, že musí chránit tamější Němce. Ať už šlo o anšlus Rakouska, obsazení našeho pohraničí, nebo útok na Polsko,“ uvedl Schwarzenberg.

Podle ministra obrany Martina Stropnického (ANO) je snaha chránit ruskou menšinu v zahraničí prý „standardní záminkou k intervenci“. Také on tvrdí, že situace ruského obyvatelstva na Krymu nevyžaduje podobné vojenské manévry. „Neexistuje zdroj, který by potvrdil, že by snad bylo nutné a už vůbec ne takto vojensky masivně hájit těch 58 procent obyvatel Krymu, kteří se hlásí k ruskému obyvatelstvu,“ dodal ministr.

Analogie k 75 let starým událostem by přitom odpovídala i postoji z druhé strany, tedy samotných obyvatel. Stejně jako Rusové na Krymu, i Němci v tehdejších Sudetech byli sebevědomou většinou, která si v kontextu stále silnější Třetí říše nárokovala větší pravomoci.

Milan ŠtěchMilan Štěch, předseda Senátu: „To je v něčem podobné tomu, co se přihodilo v České republice v roce 1938, kdy také v pohraničí některé skupiny občanů - poměrně početné - volaly po připojení k německé říši. A víme, jaké to mělo neblahé, těžké, bolestné důsledky nejenom na Českou republiku, ale na celou Evropu a prakticky na celý svět.“


Komentátoři zmiňují i další nápadné paralely. Válečné rozbití Versailleské mírové dohody ve srovnání se současným otřesem Budapešťského memoranda z roku 1994, zaručujícího zákaz použít sílu proti ukrajinské celistvosti. Historická politika tzv. appeasementu ze strany Západu a současná reakce EU na ruské manévry "výhradně diplomatickým varováním". Na jedné straně tvrdé ústupky vynucované německou menšinou, na straně druhé nynější nárok Krymu rozhodnout o své budoucnosti v referendu. Například ministr zahraničí Lubomír Zaorálek ale referendum v situaci, kdy po městech chodí vojáci cizí země se zbraněmi v rukou, považuje za absurdní.

Rok 1938, rok záborů

Situace tehdejšího obyvatelstva ČSR, podobně jako na nynějším Krymu, nebyla jednoduchá. ČSR bylo mnohonárodnostním státem s velkým zastoupením Maďarů, Poláků a právě Němců. Klíčový problém byla snaha nacistického Německa zlikvidovat uspořádání vzešlé z první světové války a zlikvidovat Československo jako samostatný stát v dosavadních hranicích. Rusko o změně uzemního uspořádání nemluví, jediným účelem případného zásahu, který je pro ruského prezidenta krajní možností, by podle Moskvy byla ochrana ruskojazyčných obyvatel na Krymu před akcemi radikálních nacionalistů.

Požadavky i zájmy sudetských Němců v roce 1938 ztělesňovala zejména Sudetoněmecká strana (SdP) v čele s Konradem Henleinem. Ten si politikou „nulových ústupků“ vynucoval na české vládě stále další privilegia. Po obsazení Rakouska v březnu 1938 (za neskrývaného souhlasu většiny Rakušanů) dostal Henlein od Hitlera instrukce postavit československou vládu před nesplnitelné požadavky, a tím zažehnout konflikt. Vyhlásil osmibodový karlovarský program. První bod nařizoval úplné nastolení rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem. Dokument hovořil také o vytvoření sudetoněmecké samosprávy na územích osídlených sudetskými Němci ve všech oblastech veřejného života, jež se týkaly zájmů a záležitostí sudetoněmecké národnostní skupiny.

Koncem června 1938 vnutila Československu britská vláda misi lorda Waltera Runcimana v přesvědčení, že je v ČSR nutno poskytnout Němcům právo na sebeurčení, především se však obávala rozpínavosti Hitlera. Mise měla zprostředkovat jednání mezi Benešovou vládou a Henleinem. Bez hlubších znalostí a zájmu o skutečné poměry ve státě se lord Runciman postavil na stranu sudetských Němců. Když 5. září 1938 československá vláda v tzv. čtvrtém plánu přistoupila na splnění téměř všech z osmi karlovarských požadavků, bylo vedení SdP velmi zaskočeno.

Cesta k Mnichovu

Henleinovci vstřícný krok vlády odmítli a začali hledat novou záminku ke střetu. Po Hitlerově projevu se v noci z 12. na 13. září henleinovci pokusili o puč. Po potlačení vedoucí činitelé v čele s Henleinem uprchli do Německa, kde zorganizovali ozbrojené dobrovolné oddíly Sudetendeutsche Freikorps.

V den odjezdu Runcimanovy mise 16. září československá vláda SdP zakázala. Přesto celistvost státu již nebylo možné ubránit. Již o den dříve totiž sdělil Hitler předsedovi britské vlády Nevillu Chamberlainovi své požadavky a britská a francouzská vláda na jejich základě vypracovaly plán na odstoupení pohraničních oblastí ČSR s více než 50 procenty německého obyvatelstva. Bývalí spojenci poté předložili československé vládě ultimátum. ČSR jej zprvu odmítla, ale po tvrdém nátlaku britského a francouzského vyslance na prezidenta Edvarda Beneše nakonec 21. září souhlasila s odstoupením požadovaných území.

Československo přišlo o třicet procent území s téměř 34 procenty obyvatelstva. Odejít museli nejen Češi, ale i čeští a němečtí Židé a němečtí antifašisté. 1. října 1938 ve 14:00 překročila německá armáda hranice Československa, pouhé dva dny po podpisu Mnichovské dohody. Z rozhodnutí vlády Československá armáda neměla klást žádný odpor.

Video M. Ransdorf a K. Schwarzenberg hosty Událostí, komentářů
video

M. Ransdorf a K. Schwarzenberg hosty Událostí, komentářů