Pamětníci rodinného tábora v Osvětimi: Poslední, kdo mohou dát svědectví

Praha/Tel Aviv – Vzpomínky těch, kteří přežili, jsou jedním z mála historických pramenů o tak zvaném české či terezínském rodinném táboře v Osvětimi-Březince. Před osvobozením Osvětimi Rudou armádou totiž nacisté většinu písemností spálili. V noci z 8. na 9. března 1944 v plynových komorách zemřelo 3 792 židovských mužů, žen a dětí. Největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války nedokážou vymazat z paměti ani Dita Krausová a Dagmar Lieblová.

Sedmdesát let od zavraždění skoro čtyř tisíc českých Židů si připomněly židovské obce v pražské Pinkasově synagoze. Ta pak zůstala celý den volně přístupná. Její stěny pokrývá skoro 80 tisíc jmen zdejších obětí holocaustu. Každá dvacátá zahynula právě během tragické noci z 8. na 9. března 1944. Zřejmě jako jediní zástupci Česka uctili výročí přímo v Osvětimi studenti z Hlinska. S nimi se do bývalého vyhlazovacího tábora Březinka vydalo také několik pamětníků, kteří tamní hrůzy přežili.

Video Od hromadné vraždy československých Židů uplynulo 70 let
video

Od hromadné vraždy československých Židů uplynulo 70 let

Pamětnice rodinného tábora Dita Krausová zažila odklízení trosek v bombardovaném Hamburku i peklo hladomoru a tyfu v koncentráku Bergen-Belsen. Odjezd z Osvětimi pro ni neznamenal konec utrpení, ale mlhavou šanci přežít. Díky jedné malé lži do očí jednomu z nejhorších nacistických zločinců Josefu Mengelemu. Předstírala totiž, že je malířka. „On na to řekl 'Kannst du mein Portrait malen?' A já mu odpověděla: 'Jawohl.' Ale hrozně jsem se bála, že to budu muset udělat. A já to neumím. Ale on se na půl pusy usmál a poslal mě napravo,“ vzpomíná dne 85letá Krausová.

Podle jejího příběhu vznikl román Osvětimská knihovnice. Dodnes vzpomíná na noc, kdy její přátelé zmizeli a proměnili se v prach nad osvětimskými krematorii. Izraelský památník Bejt Terezín, jen pár kilometrů od bydliště paní Krausové, věnoval památce rodinného tábora celoroční program výstav, přednášek a promítání.

Skoro tři tisíce kilometrů odtud vzpomíná v pražském bytě na noc, která zmařila tisíce životů, i Dagmar Lieblová. Tehdy, když tábor náhle ztichl, jí bylo 14 let. Za svůj život vděčí přidělení do pracovního tábora. Věkové rozmezí šestnáct až čtyřicet let nesplňoval nikdo z rodiny, přesto měla paní Lieblová, když přišla vedoucí bloku, štěstí. „Ona se podívala na ten papír a řekla: 'Tady stojí, že ses narodila 1925, tak je ti 19.' Ale já jsem se nenarodila v roce 1925, já jsem o čtyři roky mladší. To, že někdo udělal tuhle chybu, že se přepsal, je důvod, že jsem se dostala odtamtud pryč. Nikdo další z rodiny ne,“ vzpomíná.

Dagmar Lieblová a Dita Krausová se setkaly už v Terezíně a prošly spolu Osvětimí. Staly se z nich kamarádky, které se vídají dodnes.

Takzvaný rodinný tábor vznikl v Terezíně; do Osvětimi-Březinky bylo z Terezína v září 1943 deportováno 5 000 vězňů, další následovali v prosinci 1943 a květnu 1944. V březnu 1944 bylo 3 792 vězňů zavražděno v plynových komorách, zbylí vězňové rodinného tábora žili od této chvíle ve stálých obavách, že je čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se tyto obavy potvrdily: na rozdíl od března 1944 však procházeli vězni selekcí a část z nich byla předtím poslána na práci do jiných táborů. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1 294.

Památník Terezín
Zdroj: ČTK
Autor: Libor Zavoral