Bít, či nebít?

Praha – Škoda každé rány, která padne vedle, říká se někdy o výchově dětí. Někteří rodiče by naopak na svého potomka ruku v životě nevztáhli. Zkušenosti dětí i dospělých přináší nový dokument České televize s názvem Bít a nebít. Zhlédnout ho můžete v neděli 6. dubna od osmi hodin na Dvojce.

Výchovný výprask má v tuzemsku tradici. Podle průzkumů až tři čtvrtiny matek a otců pohlavek nebo lehké plácnutí jako trest schvalují. Evropská unie ovšem chce fyzické trestání dětí plošně zakázat - nejen v Česku, ale i v dalších členských zemích. 

  • „U nás přetrvávají kulturní vzorce z dob Marie Terezie. Lidé pokračují v rodinné tradici a ta facka je pro ně něčím, co k výchově patří.“ (psycholožka Václava Masáková)

Například ve Francii platí podobná pravidla jako u nás, státy na severu Evropy jsou na rodiče přísné. Jako vůbec první na světě zakázalo tělesné tresty jak na školách, tak i v rodině v roce 1979 Švédsko. Následoval zbytek Skandinávie a také Německo - i když v praxi se před soud dostanou jen rodiče, které dítěti způsobí fyzickou újmu.

Britské právo fyzické týrání postihuje už skoro 150 let; tělesné trestání rodičům ale nezakazuje - pokud nepřesáhne únosnou míru. Tzv. Popelčin zákon by pak měl přísně trestat psychické týrání dětí, a to až desetiletým vězením. V Belgii jsou tělesné tresty tabu ve školách, v rodinách ale zakázány nejsou. 

Zavést právo dítěte na nenásilnou výchovu do zákona už před lety chtěla někdejší ministryně Džamila Stehlíková, veřejnost se jí ale příliš přesvědčit nepodařilo a nesouhlasili ani soudci - podle nich by stát neměl zasahovat v takové míře do rodinného života. 

Džamila Stehlíková, bývalá ministryně pro menšiny a lidská práva

Džamila Stehlíková„To, že… velice často hranice mezi tělesným trestem a týráním je tak tenká, že obvodní soud to považuje za týrání, zase soud nejvyšší v tom týrání nevidí - a jak se má v tom vyznat běžný rodič? On se rozmáchne a pak dítě skončí s traumaty a velice často právě to, že neodhadne svoji sílu, vede k tomu, že my máme nejvyšší počet týraných dětí v Evropě, až čtyřicet tisíc ročně.“

Zdroj: stránky političky


Tenká hranice mezi trestem a týráním

Podle sociálních pracovníků je ale někdy těžké určit, co je ještě trest, a co už týrání. České soudy řešily už třeba případ matky, která vzala na svého hyperaktivního syna dvakrát vařečku (více zde). Za týrání svěřené osoby dostala nejprve podmínku, Nejvyšší soud pak ale verdikt zrušil s tím, že o týrání nejde. Pokud dospělý ubližuje malému dítěti, které to, co se mu děje, nedokáže přesně popsat, je složité i prokazování. Své o tom ví i zlínská policistka Jana Chmelová, který pomohla rozplést kauzu týrání dětí v dětském domově ve Zlíně. Důkazy o týrání ze strany jedné vychovatelky nebylo snadné získat – malé děti ještě neuměly mluvit a ty starší se vychovatelky bály. Pomohly až důmyslně nainstalované kamery a Chmelová získala za svůj citlivý, ale důkladný postup ocenění v anketě Policista roku. Více se dočtete ZDE.

  • Podle Světové zdravotnické organizace denně v Evropě umírají tři děti kvůli týrání. Počet dětí, které jsou zneužívány psychicky nebo fyzicky, je ještě mnohem vyšší. V České republice zažívá týrání a zneužívání podle některých odborníků až 40 000 dětí ročně.