Biľak: O intervenci jsem věděl - přiznávám, ale Až po mé smrti

Praha - Na pultech knihkupectví se objevily paměti jednoho z nejmocnějších mužů normalizace Vasila Biľaka, a to až tři měsíce po jeho smrti. Šlo o podmínku, kterou si sám Biľak vynutil. V knize poprvé přiznává, že o okupaci Československa věděl týden dopředu, nicméně podpis zvacího dopisu stále popírá. „Spoluvytvářel nebo chtěl spoluvytvářet podmínky pro to, aby se intervence legalizovala, což je daleko horší, než kdyby podepsal zvací dopis…,“ řekl v rozhovoru pro ČT ředitel nakladatelství BVD Svatopluk Štefl, podle něhož je Biľak vlastizrádce.

Před čtyřiceti šesti lety se střely spřátelených armád zaryly do fasády Národního muzea. Vasil Biľak vždy popíral, že je autorem zvacího dopisu. Nicméně ve svých pamětech poprvé připouští, že tehdy věděl víc než jiní. Historici ale mají už za prokázané, že právě Biľak je jedním z lidí, kteří armády Varšavské smlouvy do Československa skutečně pozvali. „Rozhodně věděl, že na území Československa vstoupí spojenecká vojska, což, ať už se na to člověk kouká z jakéhokoli úhlu, je vlastizrada,“ domnívá se vydavatel. 

Více o tzv. zvacím dopise: Biľak a spol.– „zdravé síly“, které v Srpnu pozvaly tanky

Knihu tvoří kromě pamětí Vasila Biľaka, jejichž základ normalizátor napsal v polovině 80. let a dodatky, jež vznikly po roce 1996, i pohled na Biľaka očima renomovaného historika Vladimíra Čermáka. 

Většinou jde o vzpomínky na rok 1968 

Kniha vznikala složitě. „Biľak byl po revoluci stárnoucí, velmi nedůvěřivý muž, který podle mého soudu měl obavy z trestního stíhání. Našel jsem ale člověka, který měl k němu blíž a podařilo se mi tak nakonec prolomit jeho nedůvěru,“ vzpomíná nakladatel, kterému nakonec Biľak své paměti sepsané v roce 1986 svěřil s tím, že je může vydat, ale až po jeho smrti. „Musel jsem mu garantovat, že nebudu do textu žádným způsobem vstupovat či text komentovat,“ řekl v rozhovoru pro ČT nakladatel, který měl Biľakův rukopis od roku 1996. 

Pokoušel se také přimět mocného muže normalizace, aby některé události dořekl. Po revoluci totiž vyvstaly ještě další otázky, které v době vzniku pamětí nebyly tak důležité. „Položili jsme mu sedm otázek, které paměti dokreslují, a to jsou ty dodatky, v nichž upřesňuje svou roli v událostech kolem 21. srpna,“ dodává nakladatel. 

Klíčový je první dodatek, který se týká Biľakova angažmá v přípravě srpna 1968. Zde připouští, že se setkal se sovětskými emisary, kteří jej zasvětili do „internacionální pomoci“. Dokonce se podle nakladatele měl dozvědět, že právě on měl nahradit Dubčeka v čele strany. 

Svatopluk Štefl, ředitel nakladatelství pro ČT:

„On popíral, že by podepsal zvací dopis. On ale připouští něco daleko horšího. Že se setkal se sovětskými politiky ještě před 21. srpnem a že vlastně byl zasvěcen do intervence. Připouští, že on v tom viděl řešení. Spoluvytvářel nebo chtěl spoluvytvářet podmínky pro to, aby se intervence legalizovala. Což je daleko horší, než kdyby podepsal zvací dopis…“ 

„… Přiznal, že o intervenci věděl. Prozradil, že se 14. srpna, týden před intervencí, sešel na utajeném jednání se dvěma sovětskými politiky, s ideologem Suslovem a s šéfem Ukrajinského KSS Šelestem…“


Paměti vycházely již v roce 1987, soudruzi to ale stopli 

Biľak byl až do konce života zatížen stranickým stigmatem, miloval Sovětský svaz a tíhnul k myšlence společenského řádu brežňevovského typu. Po revoluci ale podle nakladatele znejistěl, protože to, pro co žil, se mu najednou rozpadlo jako domeček z karet. Působil dojmem nejistého muže. V roce 1992 mínil, že zvací dopis s jeho podpisem může být podvrh. Jenže na začátku normalizace mluvil jinak.„Nemáme důvod zastírat to, k čemu jsme se jako komunisti vždy hrdě hlásili. Že se budeme chodit do Moskvy radit o tom, co chceme, abychom dobře sloužili našim národním zájmům,“ řekl Biľak v lednu 1969. 

Sebejistý na veřejnosti ale nebyl příliš často - vyučený krejčí, který spíš než po dalším vzdělání toužil po stranickém vzestupu, si musel všechny projevy psát dopředu a pak je číst. A to byl také jeden z důvodů, proč jeho paměti, napsané už v roce 1986 a uveřejňované na pokračování v Rudém právu v roce následujícím, vedení strany nedoporučilo k vydání. Dokonce i přes Biľakův tehdejší vliv paměti nevyšly celé ani v Rudém právu. „Bilak měl takové svérázné způsoby komunikace, což se promítlo i do jeho písemností, …, neměl jazyk velkého státníka, to byla vyjádření člověka naprosto lidového rozměru bez velkých intelektuálních rozměrů,“ vysvětlil Jan Kalous z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Od roku 1996 čekaly dokončené paměti na to, až Vasil Biľak zemře. Byl natolik vystrašený z trestního stíhání, že si svoje malé přiznání spolupráce se Sověty chtěl schovat až na dobu, kdy ho nebude možné obvinit. 

V noci z 20. na 21. srpna 1968 kolem 23. hodiny „spřátelená“ vojska Varšavské smlouvy překročila státní hranice Československa jako internacionální „bratrská“ pomoc proti rostoucí kontrarevoluci. Jedním z těch, kteří měli podepsat tzv. zvací dopis měl být i Vasil Biľak. V něm představitelé konzervativního křídla KSČ žádali Sovětský svaz o pomoc „všemi prostředky“ proti nebezpečí kontrarevoluce v tehdejším Československu. Biľak až do své smrti odmítal, že by dopis podepsal. Jednotky bratrských zemí sice postupně československé území opustily, sovětská vojska však zůstala téměř 23 let. Tak skončilo pražské jaro, které vystřídala tvrdá normalizace.