Na Kampě se zastavily Wintonovy vlaky, vidět byli i „cestující“

Praha – Do Wintonových vlaků v Československu nastoupilo celkem 669 židovských dětí. Jejich příběhy připomínají od 19. května také velkoplošné fotografie instalované na pražské Kampě. Exteriérová výstava snímků a dokumentů mapuje nejen příběh samotného Nicholase Wintona, ale i malých cestujících „Wintonových dětí“. Mezi nimi i Tomáše Gaumanna, který díky Wintonovi unikl holocaustu. Původně si myslel, že se do Skotska jede na několik let učit angličtinu. To ještě netušil, že z jeho blízké rodiny válku nikdo nepřežije.

Gaumann ve Velké Británii zůstal a přijal křesťanskou víru, kterou později jako misionář šířil na Filipínách. „Když jsem slyšel evangelium a uvěřil v Ježíše, který je nejen mesiáš Židů, byl jsem zachráněn podruhé, tentokrát nejen pro pozemský život, ale pro věčnost,“ tvrdí na svých webových stránkách. Paradoxně tak splnil přání své matky, které si prostřednictvím její poslední vůle vyslechl až o mnoho desítek let později. 

Narodil se sice do židovské rodiny, ale rodiče své židovství nepraktikovali a poměrně brzy se rozvedli, jeho matka se pak znovu vdala. V červenci 1939 se mohla celá jeho rodina vystěhovat do Austrálie, ale rodiče odmítli s tím, že Československo je jejich domov. „Když dnes držím v ruce “Landing permit„ s datem 27. července 1939 s platností na jeden rok, říkám si, jak by se asi můj život vyvíjel, kdyby naše rodina dokázala tehdy všechno opustit, kdyby matka s nevlastním otcem uvěřili, že nám hrozí smrtelné nebezpečí, a přistoupili na vystěhování. Povolení a příležitost vylodit se v Austrálii měli, stačil k tomu v podstatě jediný papír, jehož byli držiteli,“ vzpomíná Tomáš Graumann.

Ve dvou zavazadlech byla celá jeho budoucnost 

Jeho odjezd do Skotska pomohl zorganizovat evangelický farář z Klobouk u Brna. „První srpnový den roku 1939 mě moje maminka spolu s babičkou odvezly do Prahy… Bylo mi divné, že je tam (na Wilsonově nádraží) tolik dalších dětí. Než jsem se vzpamatoval, stál jsem u dveří vagonu a maminka mi dávala do rukou nějaké papíry. Na krku jsem měl zavěšeno nějaké číslo, ale pořád jsem plně nechápal, co se děje, ani mluvit jsem nemohl,“ vzpomíná na osudné chvíle roku 1939, kdy nasedl do vlaku jen se dvěma zavazadly a na peroně nechal plačící maminku a vyděšenou babičku. V té chvíli netušil, že jim dává naposledy sbohem. Byl to poslední vlak, který ještě stihl vyvézt židovské děti z obsazeného Československa, jeho bratr musel zůstat kvůli nemoci doma – spolu s rodiči i s babičkou zemřel v koncentračním táboře. 

Tomáš a Toník Graumannovi. Toník nemohl z důvodu nemoci odjet stejným vlakem jako bratr. Měl ho následovat hned o měsíc později, v září 1939...
Zdroj: ČT24
Autor: Jan Langer

Výstava ale mapuje i život Sira Nicholase Wintona, který včera v Londýně s řadou „svých“ dětí oslavil 105. narozeniny. Během oslavy Wintonova skutečná dcera Barbara představila knihu, kterou o svém otci napsala. Nazvala ji If it's not impossible… The Life of Sir Nicholas Winton (Jestliže to není nemožné… Život sira Nicholase Wintona). Titul biografie odkazuje na Wintonovo motto „Jestliže něco není nemožné, musí být způsob, jak to udělat“. 

Výstava Wintonovy vlaky: Tváře dětí, společné záběry s Wintonem 

Autorem výstavy, jejíž premiéra byla v roce 2011 v Praze a v Londýně, je režisér, kameraman a fotograf Jaroslav Brabec. Původní verzi aktualizoval a doplnil o nový příběh jednoho ze zachráněných i gratulace k Wintonovu jubileu. Expozice instalovaná na 28 panelech mezi Werichovou vilou a Sovovými mlýny potrvá do 19. června, díky nasvícení si ji mohou zájemci prohlížet i v noci. 

Podle Brabce byla síla Nicholase Wintona v tom, že místo aby lyžoval v Alpách, kde v prosinci 1938 původně byl, tak odjel do protektorátního Československa, sledoval situaci, která se tu odehrávala, a během devíti měsíců se svými přáteli a matkou založili organizaci, díky níž vytvořili takové podmínky, že odjelo několik set dětí do Anglie. „Těžko si dokážete představit pocit rodiče, který posílá své dvouleté dítě kamsi a netuší, co se stane,“ vysvětlil Brabec v rozhovoru pro ČT24. Děti, kterým se podařilo přežít, se vracely do Československa, aby našly své rodiče, ale málokomu se to podle Brabce podařilo. 

  • Ministr obrany Martin Stropnický na vernisáži výstavy fotografií Wintonovy vlaky: „Žijeme v době, kdy se kdekdo chvástá, co všechno vykonal. Ve srovnání s tím, co udělal tento subtilní britský introvert, to nic neznamená. Měl především odvahu, byl statečný a učinil to jako svou samozřejmou lidskou povinnost.“ 

„Koláže dobových dokumentů, snímků i textů zachycují tváře dětí, jejich cestovní pasy a víza i společné záběry s Wintonem během odjezdu vlaků v roce 1939. Životní osudy malých pasažérů výstava staví na pozadí vzestupu fašistických ideologií vedoucích k pronásledování Židů a válečnému konfliktu,“ představila výstavu producentka výstavy Olga Menzelová Kelymanová. Největší váha emotivní podívané spočívá v ukázce lidského hrdinství, které aktéři tohoto příběhu prokázali. 

Výstava ukazuje i podrobnou fotodokumentaci cest Wintonových vlaků z Prahy do Londýna z let 1939 i rekonstrukce o čtyřicet let později. Snímky zachycují setkání se Sirem Nicholasem Wintonem na londýnském nádraží či pohled do jeho současného domova v Maidenheadu. 

Osud Wintonových dětí zpracoval unikátním způsobem režisér Matej Mináč v dokumentu Nickyho rodina. Snímek odvysílá 20. května ve 21:50 program ČT2. Díky pochopení producenta a režiséra bude dokument následujících 24 hodin exkluzivně přístupný i v iVysílání České televize. 

Video Brabec: Vzpomínky Wintonových dětí jsou velice živé
video

Brabec: Vzpomínky Wintonových dětí jsou velice živé

Brabec: Vzpomínky Wintonových dětí jsou velice živé