Léčil v Sýrii i v Súdánu: Jsem rád doma. Nikdo mě tu nechce zastřelit

Jižní Súdán, Haiti nebo Sýrie – kde se dělo to nejhorší, tam byl Jan Trachta taky. Mladý chirurg vyměnil krátce po promoci relativní bezpečí nemocničních sálů za mise s organizací Lékaři bez hranic. Z té poslední se přednedávnem vrátil na oddělení dětské chirurgie v pražském Motole. „Po deseti misích jsem se dost vyblbnul a velmi mi vyhovuje, že se mě nikdo nesnaží zastřelit. Můžu jít na pivo a projít se tím krásným městem, takže jsem úplně spokojený, navíc do práce chodím rád, nikam už nechci,“ tvrdí Trachta. O svých zkušenostech napsal i knihu, která mimochodem získala cenu Magnesia Litera za literární objev roku.

Na svoji úplně první misi vyrazil mladý lékař před šesti lety do Konga. Do prostředí, kde se hygienickým oblekem rozumějí holínky. „Myslel jsem si, jak budu jezdit do Afriky a budu tam tak trochu hrdina, doktor sympaťák. Plnil jsem si naivní chlapeckej sen, jak spojím cestování a práci. Četl jsem Alberta Schweitzera, chtěl jsem být jako on, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem tam dostal děsnej kouř,“ vypráví Jan Trachta.

Léčba v časech, kdy operoval Albert Schweitzer – německý průkopník medicíny v zemích třetího světa a nositel Nobelovy ceny – se za sto let moc nezměnila. "Byl tam jeden voják, měl kapsy hnisu mezi střevními kličkami, otevírali jsem ho obden a nešlo zjistit, odkud se ten hnis valí. Tak jsem nad ním zlomil hůl, řekl jsem, že umře a poslal jsem ho na oddělení s otevřeným břichem, celé to plavalo v hnisu. Místní sestry to začaly proplachovat systémem hadic a krmili ho s těma střevama venku a jemu se to za nějaký čas zavřelo a on šel domů jen s malou jizvou.

Operace přímo na ulici, bez vody a elektřiny, se pro Jana trachtu staly postupně běžnou rutinou. „Východní Kongo je země, která je šestnáct let ve válce, takže tam nic nefunguje, všechno se tam rozpadlo. Když žena rodí a má nepostupující porod, tak ji hodí na záda a nesou ji tři dny do nemocnice. Ona to buď přežije, nebo zemře. Když to přežije, má prasklou dělohu a dítě je mrtvé, ale musíte zachránit alespoň tu ženu. Když nemáte krev, je to docela kritické,“ vypráví Trachta zážitky z rovníkové Afriky. 

Mnoho případů v těchto končinách končí smrtí. Spousta lidí je nemocných, mají průjmy a zvrací. Na mnoha místech nejsou latríny, lidé musí chodit do buše, ze které se šíří nemoci. „Lidé jsou tu tvrdší, nemůžou se hroutit,“ hodnotí Trachta. Časem si musel zvyknout na sestry, které občas nechají pacienta vykrvácet, a hlavně na to, že kolem rovníku je smrt běžná věc. „Když matce zemře dítě, má doma další čtyři, které musí nakrmit. Život musí jít dál,“ vypráví. 

Na misích lékaři bojují s jazykovou i kulturní bariérou i s vlastní psychikou. Přesto se řada z nich do nebezpečných oblastí vrací. A působí tam bez nároku na honorář – peníze jdou totiž hlavně na zdravotnické potřeby.


Trachta: V Sýrii jsem měl strach

Na poslední misi byl Jan Trachta s Červeným křížem v Sýrii. „Střílely se granáty před nemocnicí a pak, když hoši vytáhli minomety, tak mi anestezioložka povídá: Á, to jsou minomety, stačí jeden a končíme. V tu chvíli během operace jsem trochu strach měl,“ přiznává Trachta. Kvůli působení v Sýrii si Trachta vzal pětitýdenní neplacené volno. „Válka v Sýrii je mimořádná svým rozsahem i brutalitou. Nepodobala se žádné mojí předchozí zkušenosti,“ vypráví.

Dívka zraněná při ostřelování nemocnice v syrském Aleppu
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Manu Brano

Ze své desáté mise v Sýrii se vrátil v zimě. Vrátil se tam, kde před lety začínal, na dětské oddělení Motolské nemocnice. „Po deseti misích jsem se dost vyblbnul a hrozně mi vyhovuje, že se mě nikdo nesnaží zastřelit, můžu jít na pivo a projít se tím krásným městem, takže jsem úplně spokojený, navíc do práce chodím rád, nikam už nechci,“ tvrdí Trachta, který o svých zkušenostech napsal i knihu. 

„Součástí knihy je demytizace lékařů a lékařského povolání, protože jsme smrtelníci jako každý jiný, musíme se hlídat, abychom nedělali chyby, a stejně je děláme,“ říká o svých zápiscích z Afriky a Haiti. Podle něj mnohdy za zbytečné utrpení lidí nemůže jen chudoba a nedostatečná technická vyspělost zemí, ale i obyčejná lidská zpupnost a arogance tamních lékařů a úředníků. Pod názvem Tichý dech knihu vydalo nakladatelství Paseka.