„Začala válka,“ slyšely děti. Ale co to znamená?

Praha – Když přijely tanky, byla středa, do začátku školního roku zbýval týden a půl. Tanky přijely kvůli mocenskému boji komunistických špiček a sovětským velmocenským ambicím, ale vyvalily se do ulic obývaných i dětmi, které s tímto bojem neměly nic společného. Ani nemohly – jediný boj, který se jich zatím týkal, byl o co nejlepší známky na vysvědčení. O rok později se ale politika dotkla i jich – začali se měnit učitelé, učebnice a po násilnostech v ulicích v létě 1969 se navíc do lavic nevrátili všichni.

Video Téma Událostí: 21. srpen očima (tehdejších) dětí
video

Téma Událostí: 21. srpen očima (tehdejších) dětí

Když překročila vojska zemí Varšavské smlouvy československé hranice, bylo Janě Hlavsové jedenáct let. Čekala ji šestá třída, a přestože se narodila do rodiny odpůrců režimu, takovou předehru nového školního roku rozhodně neočekávala. Okupační vojska ji děsila, ale situaci vnímala dětskou optikou. Velkou naději spojovala se jménem tehdejšího prezidenta. „Říkala jsem si: Na jasně, Svoboda, konečně budeme mít svobodu! Vůbec mě nenapadlo, že je to nějaký člověk,“ vzpomněla žena, která o devět let později podepsala Chartu 77.

Stejně jako Jana Hlavsová i další děti nevěděly, co bude. Zemí se šířilo slovo „válka“. I když ty starší děti mohly vnímat strach, který o šest let dříve provázel karibskou krizi, otevřený konflikt nezažily – druhá světová válka skončila více než před dvaceti lety a od krvavého potlačení povstání v Maďarsku uplynulo dvanáct let. Co tedy očekávat? „Mně bylo pět let. Přes naši vesnici projížděly tanky a ta kolona mi připadala nekonečná. Hlavní, co ve mně zůstalo, byl pocit strachu,“ popsala tehdy pětiletá Marie Cúthová. Její manžel – tehdy desetiletý – potom byl na táboře a zpravení o invazi bylo velmi dramatické. „Ráno jsme se shromáždili u vlajky a tam nám řekli, že je válka. Navíc přišel příkaz, že musíme do chatek, že nesmíme vycházet, že v lese jsou vojáci,“ popsal Marián Cúth.

Pozdějšího oponenta režimu a porevolučního politika Daniela Kroupu, který byl v devatenácti letech na konci středoškolského studia, potom začátek okupace uvrhl do disentu. V Interview ČT24 naznačil, že by vysokoškolské studium považoval za kolaboraci a – s odkazem na slova Jana Patočky „živit se prací, a ne kolaborací“ – pustil se do mytí oken či přikládání v kotelnách.

Škola začala jako vždy, čistky přišly až za rok – ve školách i ulicích

Válka neválka, 2. září začala škola. Když do ní děti přišly, zjistily, že se nic nezměnilo – prozatím. Ve školách ještě vládla uvolněná nálada pražského jara, sami učitelé nevěděli, jak se zachovat a shora žádné pokyny nepřišly. Lidé, kteří ve školách po prázdninách 1968 učili, však upozorňují, že ve výuce panovalo jedno tabu – totiž samotná invaze. „Když jsme o něčem hovořili, tak jsme hovořili soukromě,“ podotkla učitelka z Rokytnice v Orlických horách Eliška Kunstová. Nic se nezměnilo po celý rok. Normalizace ve školách ale také začala – po dalších prázdninách. V srpnu 1969 nastoupil nový ministr školství Jaromír Hrbek. Bývá charakterizován jako jeden z nejhorlivějších propagátorů nového neostalinistického režimu. Zahájil personální prověrky či vyřazování knih nepohodlných autorů ze školních knihoven. Jak vzpomněla Eliška Kunstová, museli z nich například Hanzelka se Zikmundem. Měnily se také některé učebnice.

Léto 1969 proslulo nejenom jako doba čistek a propouštění, ale také jako okamžik, kdy již proti lidem nestáli cizí okupanti, ale českoslovenští policisté a milicionáři. „Poté, co v Praze a Brně policisté a Lidové milice velice brutálně postříleli několik lidí, mě bodal milicionář bajonetem do zadní části – a naštěstí se mně podařilo uniknout – tak si lidé uvědomili, že se režim se stejnou brutalitou vrátil,“ podotkl disident Daniel Kroupa. Při násilném potlačování protestů v roce 1969 zemřelo pět lidí. V Brně byly dvě oběti, v Praze byli v ulicích zavražděni tři lidé včetně čtrnáctiletého chlapce Bohumila Siřínka.


Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ

Řada učitelů nemohla po nástupu ministra Hrbka učit, další nemohli učit vybraná témata. V občanské výchově děti povinně probíraly Poučení z krizového vývoje – text, který okupaci označoval jako „akt internacionální solidarity“, hovořil o „pravicovém vydírání“ funkcionářů, „protisovětské hysterii“ a „lavině šovinismu“. Všichni dobře věděli, jak to bylo – srpen 1968 zažili, tanky viděli a slyšeli na vlastní uši, někteří viděli i mrtvé. Do začínající normalizace však vstupovali se slovy: „Přejdou léta, čas zahojí mnohé a přikryje jinými událostmi. Zůstanou však výsledky hrdinské a obětavé práce lidu, zůstane veliké dílo výstavby socialismu vytvořené pod vedením Komunistické strany Československa, zůstane strana, která dále povede národy k ještě lepší budoucnosti.“