Ne z NDR, ale od maďarských hranic připlulo do Prahy moře trabantů

Praha – Moře opuštěných trabantů v pražských ulicích a stanový tábor za plotem německého velvyslanectví – takové vzpomínky dodnes charakterizují babí léto roku 1989, kdy do Prahy začali ve velkém přijíždět obyvatelé východního Německa, aby požádali o azyl v Západním Německu. Jak upozornil ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma ve speciálním vydání Hyde Parku ČT24, na počátku byla vlna lidí, kteří chtěli využít otevření maďarsko-rakouských hranic a uprchnout tak z východního Německa na Západ. Kvůli uzavření československo-maďarských hranic to však již nestihli.

Maďarsko povolilo v noci z 10. na 11. září 1989 přechod tisícům východních Němců, kteří se v zemi shromáždili, přejet hranice do Rakouska. Vytvořilo tak koridor, který narušil dosud platný pořádek východního bloku a vyděsil východoněmeckou a také československou vládu. Podle Oldřicha Tůmy nemělo tehdy Maďarsko mnoho možností – občané Německé demokratické republiky se do země začali stahovat již od května, kdy tehdejší maďarský režim začal provádět liberální reformy a postupně otevíral hranice. „To bylo popudem pro mnoho občanů NDR, aby se pokusili přejít zelenou hranici. To se jim někdy nedařilo, dokonce tam byl jeden smrtelný úraz. Takže v létě 1989 stovky a pak tisíce občanů NDR zůstávaly v Maďarsku a čekaly, co se stane,“ shrnul historik. Maďarsko podle něj zprvu dodržovalo dosud platné pravidlo, které zapovídalo zemím východního bloku pouštět občany jiných východních zemí na Západ, ale přístup změnilo, když východní Německo nezareagovalo na výzvu, aby situaci vyřešilo.

Oldřich Tůma o rozhodnutí nechat Němce odcházet do Rakouska:

„Byla to ilustrace toho, že to, co předchozích 40 let fungovalo, to znamená vzájemná solidarita mezi jednotlivými komunistickými zeměmi, fungovat přestalo. Maďaři už na NDR nebrali ohled.“


Z uzavřených hranic na ambasádu do Prahy

Když však po 11. září 1989 začali východní Němci houfně unikat na Západ, rozhodl se Berlín zasáhnout. Zrušil platnost cestovních dokladů svých občanů pro Maďarsko. Československo poté přestalo východní Němce pouštět přes své hranice do Maďarska. „Událost vedla k tomu, že se problém s azylanty přenesl do Československa,“ poukázal Oldřich Tůma. Lidé, pro které se Maďarsko náhle uzavřelo, se sice podle něj občas pokoušeli překročit zelenou hranici, většinou se ale otočili. Domů se však nevraceli – cílem zůstal Západ. A nejbližší západní půdou byla německá ambasáda v Praze.

Na pražském velvyslanectví Spolkové republiky Německo již měli s uprchlíky z východního Německa zkušenosti. Oldřich Tůma upozornil, že již v roce 1987 se do areálu dostalo několik stovek lidí, kteří žádali o azyl v západním Německu. V červnu 1989, kdy na ambasádu přibyl pozdější mluvčí uprchlíků Christian Bürger, jich tam bylo asi čtyřicet. To, co nastalo v září, však mělo docela jiný charakter – na ambasádu již nepřicházeli jednotlivci či malé skupinky protirežimně smýšlejících lidí. „Najednou jste viděli rodiny s dětmi, které přelézaly zeď velvyslanectví. Zůstávaly po nich ty trabanty,“ vzpomíná na tehdejší situaci například Jan Ruml. Když se ukázalo, že v přelézání plotu na západoněmeckou ambasádu lidem, kteří se vraceli od maďarských hranic, nikdo nebrání, přidávali se v průběhu měsíce i další. V cestě do Československa jim nic nebránilo. „Byla to naprosto legální cesta. Mezi zeměmi východní Evropy bylo možné jezdit – dokonce i bez cestovního pasu, jenom s občanskou legitimací. Oni jako turisté vjeli do Československa. Že potom někde zaparkovali a zůstali na ambasádě, byla často záležitost několika minut,“ uvedl Oldřich Tůma.

Východoněmečtí uprchlíci přelézají zeď k západoněmecké ambasádě na podzim 1989
Zdroj: ČT24

Československý režim nezasahoval – ale ani nepomáhal

Vlastně jediný pokus československého režimu zmírnit vlnu východoněmeckých uprchlíků spočíval v tom, že odmítl poskytnout prostory, o které západní Německo žádalo. „Požadovalo po Československu, aby uvolnilo nějaké budovy, které by dostaly status exteritoriality, a v nich by východoněmečtí občané, než se situace vyřeší, mohli být ubytováni a mohlo být o ně postaráno bez nebezpečí, že budou postrkem posláni do NDR. To ale Československo odmítalo, říkalo: Je to problém německých států a my do toho nebudeme zasahovat,“ shrnul host Hyde Parku ČT24. Kromě toho ještě padla nabídka vůči západnímu Německu na uzavření příjezdových cest k ambasádě, kterou však SRN odmítla.

Nic dalšího již Československo nepodniklo. „Československý režim ztrácel sebedůvěru, záleželo mu na renomé na Západě,“ dodal. Situace na pražské ambasádě SRN se totiž tehdy dostala do středu zájmu, zaznamenávaly ji západní televizní štáby. Vzhledem k množství lidí, kteří v areálu ambasády přebývali, se tak zahrada začala měnit v bažinu, zhoršovaly se hygienické podmínky. „Bylo to organizačně velmi obtížné. Muselo se tam spát na směny,“ poznamenal Oldřich Tůma. Christian Bürger však uvedl, že se nikdo neobával, že by se musel vrátit zpět do východního Německa. „Strach jsem neměl. Od zaměstnánců ambasády jsem věděl, že by nás zpět do NDR nikdy neposlali. To souviselo s německo-německými vztahy,“ zdůraznil.

Uprchlíky odvezly vlaky svobody, jejich auta Stasi

Ten nejdůležitější výsledek východoněmeckého „nájezdu“ na velvyslanectví v Praze je dobře známý – Východní a Západní Německo se dohodly na vypravení pěti tzv. vlaků svobody na trase Praha–Hof přes Drážďany, kterými lidé tábořící na ambasádním dvoře odcestovali za svobodou. Později již mohli východní Němci i přímo přejíždět přes československo-západoněmeckou hranici – a krátce poté již rozebírali Berlínskou zeď.

Méně známé je to, co se v mezidobí ještě dělo s pověstným mořem (nejen) trabantů, které zůstaly stát v pražských ulicích. Auta se stala terčem zlodějů, ti je ale vesměs nekradli, nýbrž vykrádali. Nakonec se vrátila do Východního Německa. Zatímco totiž cesta do Československa byla pro jeho občany legální, útěk na Západ již ne. „Podle zákona NDR vycestovali nelegálně, čili jejich majetek propadl státu. Byly organizovány výpravy řidičů z NDR. Oni ta auta odváželi zpět do NDR,“ uvedl Oldřich Tůma. Upozornil však, že současně i západní Německo žádalo o vydání majetku svých nových občanů „Ale jestli se to stalo, tak až po listopadu 1989,“ poznamenal historik.

Němci mířili do Německa – i když přes hranice, ne do zahraničí

A jaká byla vlastně příčina exodu z Východního Německa, který předcházel pádu Berlínské zdi? Bezprostředně jistě šlo o otevírání maďarsko-rakouských hranic a poté zjištění, že lze proniknout na ambasádu v Praze, když se uzavřela československo-maďarská hranice. Důvod, proč přišla taková vlna právě z východního Německa, však hledají Oldřich Tůma i Christian Bürger jinde. „Odráželo to atmosféru nespokojenosti a beznaděje, která tehdy v NDR panovala,“ shrnul ředitel Ústavu pro soudobé dějiny. Mluvčí uprchlíků, který měl za sebou v roce 1989 i vězení po předchozím neúspěšném pokusu utéct do Západního Německa, potom hovoří o celkovém úpadku a nemožnosti uskutečnit své sny. „Moc měli straničtí funkcionáři a rozhodovali o všem. Zájmy nebo touhy obyčejných lidí jim byly ukradené,“ uvedl.

Oldřich Tůma o východoněmeckém režimu:

„V NDR bylo v té době ještě u moci vedení strany, které zastávalo tvrdou linii, dokonce se dostávalo i do skoro viditelných sporů s Moskvou, tedy Gorbačovovou strategií perestrojky a glasnosti. Pro NDR po celou dobu její existence možnost, že by její občané utekli na západ, podrývalo její existenci.“ 


Podle Tůmy sehrála roli i široká dostupnost západoněmeckého televizního vysílání ve východním Německu, takže se mohli snadno dozvědět, co se dělo v Maďarsku a poté v Praze. Kromě toho hrál roli i fakt, že východní Němci do západního Německa neemigrovali v pravém smyslu slova. „Neutíkali do cizí země. Když se dostali na Západ, žili stále v Německu, platilo tam jejich vzdělání, dostali okamžitě občanství,“ uzavřel Tůma. Důsledkem kulturního spříznění obou německých států bylo i číslo pěti milionů východních Němců, kteří mezi lety 1945 a 1989 odešli na Západ.

Přes Maďarsko volně, v Československu za plotem

Velký úprk na Západ tak měl dvě podoby – přes Maďarsko procházeli východní Němci volně, zatímco potom v Praze se tísnili za plotem velvyslanectví. Československý režim se totiž nechystal k žádným reformám po vzoru Maďarska nebo Polska. Oldřich Tůma vidí příčinu v tom, že události roku 1968 ještě nebyly příliš vzdálené a u moci zůstávali titíž lidé. Oni se báli, protože měli tu zkušenost mluvit o reformách. Vše se jim v roce 1968 vymklo z rukou a nechtěli to opakovat," nastínil. Nakonec tedy východní Němci odjeli a další již nepřijížděli, protože se Honeckerův režim zhroutil a rázem byla volná přímá cesta na Západ bez zajížďky přes Prahu. Tam ale lidé na něco podobného čekali ještě o měsíc déle.