Disidenti: vítězové revoluce s prázdnou kapsou

Praha – Zatímco před listopadem 1989 byli disidenti oficiálně považováni za nepřátele státu, 25 let po revoluci si tři čtvrtiny lidí myslí, že právě oni jsou těmi, kdo na změně režimu vydělali nejvíce. Možná morálně, nikoli však ekonomicky: navzdory vzdělání směli totiž za minulého režimu disidenti vykonávat jen podřadné práce s úměrně nízkým platem. Kvůli tomu po revoluci dostali směšný důchod, jehož nepoměrně malá výše vynikne ještě více ve srovnání s tím, jak se dnes žije lidem, kteří byli před listopadem 1989 ve vysokých stranických funkcích.

Literární historička a pedagožka Marie Rút Křížková byla aktivní disidentka, což se s povoláním učitelky - zvlášť po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 - jaksi neslučovalo. „Už školní rok 1970/71 jsem byla zbavená možnosti učit, protože jsem jednoznačně protestovala proti vstupu vojsk. Posléze jsem našla práci v lese,“ vypráví pro pořad 168 hodin Rút Křížková, která je spojena s Chartou 77. Tu nejen podepsala, později byla i jednou z jejích mluvčích.

„V lese jsem měla necelých pět korun na hodinu,“ dodává Křížová. Důchod jí po revoluci v roce 1990 úředníci vypočítali na 1 400 korun, přičemž průměr byl tehdy téměř o čtyři stovky vyšší. Křížková se proto pustila do nového boje, který trval dalších 20 let. Byl to boj za dorovnání důchodů pro disidenty, kterým se penze vypočítávala z podprůměrné mzdy za podřadnou práci. „Já jsem nechtěla, abychom měli nějaké horentní sumy, já jsem chtěla, abychom z toho mohli žít, abychom byli oceněni za to, co jsme dělali,“ vysvětlila.

Důchody disidentů částečně srovnal v roce 2011 zákon o třetím odboji. Podle něj musejí penze pro členy odboje dosahovat aspoň celorepublikového průměru. I tak jsou ale mnohem nižší než třeba důchody komunistických pohlavárů. Těm se vypočítávají z vysoké výplaty za službu totalitnímu režimu. „To byl problém politických elit, které tento zákon odkládaly, a pak byl na poslední chvíli přijat a to srovnání jejich sociálních podmínek na sklonku života se sociálními podmínkami lidí, kteří aktivně podporovali komunistickou stranu, je nehorázné,“ řekl historik Pavel Žáček.

78letá disidentka Marie Rút Křížková pobírá důchod 10 907 korun, což odpovídá aktuálnímu průměru. To dvaadevadesátiletý Miloš Jakeš, který byl desítky let funkcionářem KSČ a v roce 1987 to dotáhl až na generálního tajemníka ÚV KSČ, do důchodu odešel hned po své rezignaci na konci listopadu 1989. Jeho dnešní penze po sečtení starobního a vdovského důchodu činí 17 404 korun. „Provádět nějaké rozdělení a říkat, kdo byl disident, tak dostane větší důchod, kdo byl ten, dostane menší, těmhle vezmeme, protože prostě byli v čele státu. To se nemá, to prostě je nepřijatelné,“ řekl Jakeš. 

Čtvrt století po revoluci si přitom 77 % procent Čechů myslí, že právě disidenti na revoluci vydělali. Jejich pohled na věc je ovšem poněkud cynický. Ano, odpůrci režimu na změně vydělali. Ovšem jen tím, že si mohli svobodně vybrat jakoukoli práci, nejen tu v kotelně. „Jedna z interpretací je, že odpůrci režimu byli perzekvováni, takže logicky by si v systému, kde perzekvováni nejsou, měli polepšit,“ vysvětlila socioložka ze Sociologického ústavu Akademie věd Paulina Tabery.

Disidenti: vítězové revoluce s prázdnou kapsou (zdroj: ČT24)

Z šéfa SSM lobbista

Pětadvacet let od sametové revoluce je zřejmé, že na převratu disidenti nevydělali. A co víc, osudy některých temných postav sametové revoluce dnes působí jako z nějaké Havlovy absurdní hry. Například Martin Ulčák, který se stal těsně po 17. listopadu 1989 novým předsedou Socialistického svazu mládeže, stále ještě řízeného KSČ, byl později lobbistou aktivním v privatizaci těžkého průmyslu. A s čilými kontakty v českém politickém zákulisí, nebo třeba v Sazce a ČEZu. V roce 2008 se měl Ulčák dokonce angažovat ve znovuzvolení Václava Klause prezidentem. „Patří do skupiny, která na jednu stranu listopad 89 nevyhrála, na stranu druhou zcela jistě na tom dalším vývoji profitovala,“ okomentoval Žáček.

„Ulčák měl kontakty nejen mezi komunisty či svazáky, kteří spolu začali komunikovat, ale musel mít kontakty na podniky zahraničního obchodu a ty byly jedinými, které za komunismu mohly obchodovat se Západem. Tihle lidé byli jediní, kteří věděli, jak ekonomika funguje. Taková pozice byla pro pana Ulčáka nesmírně výhodná, patřit do téhle společnosti a udělat něco pro to znamenalo vcelku automaticky zbohatnout. Paradoxně jsem na pana Ulčáka začal narážet až v posledních letech, kdy jsem zjistil, že zřejmě má nebo měl dobré kontakty na státní zastupitelství, na policii. Známý je odposlech s panem Janouškem, kde vystupuje pan Ulčák, který slibuje, že by mohl něco zařídit,“ dodal reportér Respektu Jaroslav Spurný.

Bývalý velitel tankové divize ve Slaném Zdeněk Zbytek to čtvrt století po revoluci dotáhl ještě mnohem dál. Je přítelem prezidenta Miloše Zemana, spoluzakládal dokonce i Stranu práv občanů. A podle spekulací, které Hrad odmítá, mu radí i dnes. Kromě toho úspěšně podniká.

Vydáno pod