Praha – Originální pohled na českou realitu čtvrt století po Listopadu nabízí přední britský novinář Edward Lucas, působící dlouhá léta ve službách The Economist nebo BBC. Již před několika dny ČT24 přinesla jeho varování před nebezpečím Putinova Ruska (čtěte zde). Nyní se zpravodaj ČT Martin Řezníček ptá třeba na to, jaký je s odstupem času Lucasův hlavní dojem z doby před 25 lety, kdy v Praze pracoval coby korespondent BBC.
Edward Lucas: Dějiny Čechy nenaučily důvěřovat a cítit se dobře
Viděno zpětně, jaký je váš celkový dojem z listopadu a prosince 1989?
Myslím, že můj celkový dojem z toho roku byl ten, že čas plynul různou rychlostí. Byl jsem ze Západu, byl jsem netrpělivý a chtěl jsem, aby se něco stalo. Cestoval jsem po ostatních zemích, kde se věci měnily velmi rychle: pokrýval jsem kulaté stoly v Polsku, byl jsem v Maďarsku, když se věci měnily tam. Čas v Praze plynul daleko pomaleji. Lidé něco, co já jsem zvládl za půl dne, dělali celý týden. Chtěl jsem, aby se probudili. A zničehonic se to povedlo. Bylo to najednou mimořádně vzrušující. Byl jsem nejdřív frustrovaný a pesimistický, pak jsem byl krátce optimistický a říkal jsem si, že už bude jen báječně.
A pak jste byl zase pesimistou?
A pak jsem se stal krátce poté, v roce 1990, zase pesimistou. Uvědomil jsem si, že neexistovala snaha vypořádat se pořádně s odkazem Státní bezpečnosti a komunistické strany. Řada z těchto starých struktur se rychle přesunula do obchodu. Měl jsem pocit, že netrpělivost, kterou ve vztahu ke komunismu Češi cítili, nedoprovázela skutečná chuť budovat silné instituce a demokracii. Lidé chtěli hezký život, mít možnost cestovat a koupit si v obchodech nějaké hezké věci. Ale neměl jsem pocit, že by chtěli vzít plně za svůj přístup k nové politice.
Edward Lucas: Dějiny Čechy nenaučily důvěřovat a cítit se dobře (zdroj: ČT24)
Neschopnost vyrovnat se s odkazem komunismu je něco, co mě stále ohromuje. Kdo za to může? Celá společnost? Nebo jsme měli špatné nebo průměrně lídry?
Myslím si, že zaprvé za to může mnichovská dohoda a hrůzy poté. Dějiny prostě Čechy nenaučily důvěřovat a cítit se optimisticky. Byl tady vždy takový nezpochybnitelný a nevyřešený rozdíl mezi tím, co si lidé mysleli o letech 1948 a 1968. Vzpomínám si, že jsem zaznamenal, že se na lidi, kteří byli prominentní kolem roku 1968, ti, kteří trpěli po osmačtyřicátém, dívali trochu skrz prsty. Takže už tehdy tady byla taková nezpracovaná historie. Přání to nechat být a hodit minulost za hlavu, to je přirozené, lidské. Ale je nutné se nějak vyrovnat s historií, když je ve hře hodně peněz a když se rozhoduje o tom, kdo bude na vrcholu, a kdo ne. A tam vidím selhání.
Myslíte si, že Češi jsou v tomto nedospělí a že bude trvat generace, než se něco změní, pokud vůbec?
Nemám rád tuhle úvahu o dospělosti. Protože z toho vyplývá, že na jednom konci máte děti a na druhém dospělé a já nevím, kde se tahle země nachází, když jí vládnou jenom dospělí politici. A zároveň říct, že něco bude trvat nějaký čas, je naivní, protože lidé vyrůstají v nějakém prostředí a to tvaruje jejich postoje, zvyky, myšlenky, chování. Obávám se toho, že střední Evropa, nejenom Česko, se teď vyvíjí takovým směrem, že jediné, co něco znamená, jsou dobré konexe, a že jediným cílem v životě je vybudovat si co nejvíc známostí, využívat je a vytvářet další. Tenhle klientelismus je podobný jižní Evropě. Vytváří stabilní společnosti a člověk ví, na čem je. Ale je to daleko od snů, které jsme měli v roce 1989.
Znáte velmi dobře české dějiny. Vidíte někde světlo na konci tunelu, tedy že se věci začnou v dohledné době hýbat lepším směrem, nebo zůstaneme zaklesnutí v korupci a dalších věcech jako Řecko nebo Itálie?
Myslím, že existuje nebezpečí, že se to stane jakýmsi trvalým stavem, kdy bude mít velkou roli Rusko, bohatí budou ovládat politiku a všechno bude zkorumpované a pokud se vám to nebude líbit, budete moct vždycky odejít. Tohle je scénář, který hrozí. Změnit by to mohly jedině nějaké velké šoky. To by samozřejmě bylo nepříjemné a rušivé, například velký hospodářský šok. Nevidím sice, odkud by měl přijít, ale to by donutilo lidi přemýšlet. Pravděpodobnější je, že budeme svědky nějaké vnější hrozby, z níž budou mít lidé strach – myslím Rusko –, a že si řeknou: musíme začít něco dělat, nebo skončíme jako Bulharsko. To by mohlo s věcmi pohnout. I když si nepřeju špatné počasí, aby se lidé museli skrývat pod svými střechami, tak něco velkého se stát musí. Další možností je, že se objeví skupina odhodlaných, charismatických politiků, kteří se pokusí věci změnit, ale dějiny dosud nenaznačují, že by to fungovalo.