Zavést školní docházku je jedna věc, změnit mentalitu druhá

Praha – Před 240 lety zavedla Marie Terezie povinnou školní docházku. V prvních desetiletích se jí však účastnila jenom zhruba třetina dětí. Proti záměru státu byla hlavně mentalita rodičů, ale i problém s učiteli. Trvalo to prvních třicet let, než se kvóta naplnila do šedesáti až sedmdesáti procent, řekl host Událostí, komentářů historik Milan Hlavačka.

Video Události, komentáře: Zavedení docházky potřebovalo změnit mentalitu rodičů
video

Události, komentáře: Zavedení docházky potřebovalo změnit mentalitu rodičů

„Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6 až 12 let do škol posílali,“ prohlásila habsburská panovnice Marie Terezie přesně před 240 lety, čímž sice přes noc nevznikl funkční školní aparát, ale vytvořila podnět, díky kterému se během dalších desetiletí idea gramotného obyvatelstva naplňovala.

„Bylo to politické rozhodnutí,“ hodnotí historik z Historického ústavu Akademie věd Milan Hlavačka úskalí reformy školského systému, který zde dříve v jednotné podobě neexistoval. Sama panovnice přitom musela vědět, že proces nebude jednoduchý.

Škola pro všechny

Nebyli totiž k dispozici učitelé jako jednotný stav, nebyly určené školní budovy a velkou překážkou byli rodiče. Ti přitom působili jako větší překážka než samotné děti, kterým by se do školy nechtělo. Nesouhlas rodičů vytvářela nutnost mít děti při ruce, když je třeba pomoci například při žních. Základem tak bylo změnit mentalitu rodičů. „Aby byli přesvědčeni, že je nutné posílat děti do škol,“ uvedl Hlavačka. Uběhlo tak třicet let, než se počty dětí, které docházely do výuky, zvýšily na šedesát až sedmdesát procent.

K hranici devadesáti procent se systém začal přibližovat až s Hasnerovými školskými zákony ze 60. a 70. let 19. století. „Profesor Karlo-Ferdinandovy univerzity, který vytvořil tento systém, řekl, že je tady škola pro všechny, že je nadkonfesní, bohužel neřekl, že je zadarmo, chudí neplatili,“ uvedl Hlaváček.

Jednu dobu byly školské kompetence předány zemským sněmům po roce 1860, ale už od roku 1868 se vzdělávání vrátilo pod dohled státu. „Brzy se ukázalo, že pro záměry státu to není dobré řešení, školy se nacionalizovaly,“ zdůvodňuje Hlavačka.   

Zcela zásadní byla v době Hasnera změna přístupu k učitelům, z kterých se stal stav s garancí pravidelného měsíčního platu, a to v penězích. „Předtím to bylo dožebrávání se u venkovské společnosti tzv. sobotálesu,“ konkretizuje Hlavačka. Místo peněz často dostávali zaplaceno v naturáliích. Podle něj tak šlo o obrovský zlom.