Katyňský masakr – bolavá kapitola rusko-polských vztahů

Varšava – Psal se 5.březen 1940. Uvnitř Kremlu právě padlo rozhodnutí o osudu mužů zajatých po sovětském vpádu do Polska na začátku druhé světové války. Stalin schválil návrh šéfa NKVD Lavrentije Beriji o systematickém vyhlazení polské elity. O pouhý měsíc později ohlásily popravčí čety splnění úkolu: hromadnému vraždění padlo za oběť skoro 22 tisíc důstojníků, úředníků, intelektuálů a statkářů a duchovních, které Sověti zajali poté, co za druhé světové války obsadili východní část Polska. Tato událost se do historie zapsala jako katyňský masakr. Ten je pro Poláky nejbolestnějším místem jejich vztahů s Ruskem.

Polští důstojníci padli do sovětského zajetí v rámci dělení Polska mezi nacistické Německo a Sovětský svaz v září 1939 na základě paktu Molotov-Ribbentrop o neútočení mezi oběma velmocemi. NKVD v Katyni i na jiných místech na jaře 1940 postřílela skoro 22 tisíc Poláků (15 tisíc z nich byli důstojníci, mezi oběťmi masakru jsou podle historiků i přibližně tři stovky Čechů), kromě důstojníků také intelektuály nebo policisty. Sovětský svaz z masakru až do roku 1990 obviňoval nacistické Německo.

Rozhodnutí k jednomu z nejmasovějších zločinů druhé světové války z března 1940 podepsali sovětský vůdce Josif Stalin, šéf sovětské diplomacie Vjačeslav Molotov a další členové tehdejšího moskevského vedení. Seznamy zajatců připravil Lavrentij Berija, tehdejší šéf ministerstva vnitra.  


Až v 90. letech byly u ruských vesnic Mednoje a Jamok a poblíž dnes již ukrajinského Charkova nalezeny další masové hroby. Oběti byly popravovány vstoje výstřelem z německé pistole do týla a někteří byli probodnuti bajonetem užívaným výhradně Rudou armádou. Důvodem k likvidaci polských důstojníků prý byla Stalinova touha po odplatě za porážku Rudé armády v roce 1920, kdy Poláci zabránili postupu bolševiků na východ, a Stalinovo rozhodnutí zbavit polský národ jeho intelektuální elity.

K pravdě, tedy vině za hromadnou vraždu - do té doby lživě házené na nacistické Německo - se Sovětský svaz přihlásil až ústy Michaila Gorbačova v roce 1990. Další a další příbuzní Poláků, které v roce 1940 v Katyni zavraždila sovětská tajná policie, se obracejí s žalobou na Rusko k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Rusko, respektive Sovětský svaz, prý podle nich porušilo Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. 

Sovětský svaz, respektive Rusko, podle nich nedodrželo právo na život jejich blízkých a úmluvu porušuje i tím, že odmítá vydat informace o okolnostech smrti Poláků zavražděných v Katyni. Rusko odmítá vydat dokumenty o masakru, spisy v archivech jsou přísně utajené, část dokumentů podle Moskvy obsahuje státní tajemství. 

/*json*/{"map":{"lat":54.7699988843,"lng":31.7144393921,"zoom":12,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":[],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/

Masakr v Katyni - tabu v Polsku i Rusku

Katyňský masakr dodnes zůstává citlivou kapitolou v rusko-polských vztazích. Podle různících se údajů bylo v sovětském zajetí na různých místech popraveno 15 až 22 tisíc polských zajatců. Sovětské úřady po desetiletí svalovaly zločin na německé okupanty, než nakonec Michail Gorbačov a Boris Jelcin uznali sovětskou vinu.

Ostatky polských důstojníků zastřelených převážně ranou do zátylku objevili v katyňském lese u Smolenska v roce 1943 němečtí vojáci. Na místo povolali experty z okupované Evropy, kteří dospěli k závěru, že zločin byl spáchán na jaře 1940, tedy ještě před německým vpádem do Sovětského svazu. Sovětská komise naopak obvinila z masakru německé okupanty. Spor se stal pro Moskvu záminkou k přerušení diplomatických styků s polskou exilovou vládou v Londýně v předvečer nastolení prosovětského režimu v Polsku. Téměř až do pádu komunismu byla otázka osudu polských zajatců tabu v obou zemích.