Bílek zpívá hymnu

Fotbalová reprezentace má (už zase) nového trenéra: Michala „Míšu“ Bílka. Na rozdíl od věčných skeptiků tvrdících, že je to za a) stejně úplně jedno, za b) je to jedno, ale stejně je to špatně, spatřuji v tomto tahu geniálně skryté poselství: Český fotbal zachrání jedině étos dvacet let starých listopadových dní, v nichž pravda a láska vítězila nad lží a nenávistí a Československo nad Portugalskem.

Protože ještě pár týdnů před 17. listopadem 1989 neměla tahle země většího hrdinu, než byl Michal Bílek. Dodnes si pamatuji ten pátek, kdy „tvořivý sparťanský záložník“ na Letné chvíli před koncem kvalifikačního zápasu z přímého kopu krásně trefil „odkrytý růžek portugalské svatyně“, bylo to 2:1 a Češi se Slováky se „na dohled přiblížili italským břehům“, míněno mistrovství světa v Itálii 1990. Dnes by se dalo říct, že se v ten moment stal „spasitelem“. (Ve skutečnosti jsem chtěl vždycky být sportovním novinářem.)

Postup byl dokonán dva dny před startem našich nových životů, kdy Honza Stejskal (dnes Bílkův asistent) vychytal Portugalce v Lisabonu a šlo se slavit na Národní. Celé se to odehrávalo v zašlé, lešením oblepené Praze, koukal jsem na naši černobílou televizi, fotbalisti měli na sobě zoufale malé trenky a na hlavách povinný účes „nahoře krátký, vzadu deka“. Šílená doba, tenhle poslední socialistický podzim, ale aspoň se občas něco vyhrálo. Konec dalšího dílu seriálu Vyprávěj.

Na jmenování Bílka mi přišel nejzajímavější argument šéfa fotbalu Ivana Haška (v roce 1989 kapitán reprezentace), že „trenér národního týmu musí umět s hráči zpívat hymnu“, čímž mělo být vysvětleno, proč reprezentaci nemůže trénovat cizinec, byť třeba věhlasnější než Míša. (Ze znalosti hymny bych ale preventivně vyzkoušel třeba Baroše.)  Zvláštní: Cizího kouče snese na lavičce už i Anglie. Z českých reprezentantů nehraje v Česku skoro nikdo, se svými trenéry se celkem domluví, pokud známo, nijak tím netrpí, ale u reprezentace, tam to prostě musí být jinak, protože tam superobčané sjednocené Evropy, křižující každý týden kontinent, chtějí – obrazně řečeno – „zpívat hymnu“. Prima: Jen nějak k tomu není poslední dobou důvod.


V pátečním magazínu LN se svěřila nová sparťanská hvězda Bony Wilfried z Pobřeží slonoviny, že by rád získal české občanství a jako první hráč černé pleti v historii hrál za český národní tým.
Sorry, Bony, ale hymnu umíš?

Michal Bílek
Michal Bílek
Více fotek
  • Michal Bílek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1187/118669.jpg
  • Radost fotbalistů České republiky autor: Petrášek Radek, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/533/53221.jpg