Jak 28. říjen došel k 17. listopadu

Říkáváme často o sobě, že jsme národem nestatečným, ba zbabělým, zvlášť trénovaní sebemrskači dokonce hovoří o rekordním výskytu udavačů na čtvereční metr českého území. Nikdy jsme se prý sami neosvobodili, musel nás zachraňovat někdo nebo okolnosti. Ostatně jako toho 28. října 1918, protože tehdy skutečně Rakousko-Uhersko neboural národ československý, jak ho zkoncipovali vůdci země, ale zájem vítězných mocností. Ovšem zapomenout na legionáře, Masarykovu Maffii a koneckonců i na vidinu trestu smrti pro Kramáře a Rašína bylo by nespravedlivé a zbytečně sebeponižující.

Dnes ovšem drtivá většina občanstva vnímá 28. říjen jenom jako volný den, všelijak mazaně si jej spojuje s následujícím víkendem, a vytváří si tak jakousi podzimní dovolenou. Ostatně ani 17. listopad tomuto osudu neunikl, navíc ještě spojen se sloganem: „Kvůli tomuhle jsme klíči nezvonili!“ Lze předpokládat, že i během první republiky (která zdaleka nebyla takovou idylou, jak se občas někde objevuje) zaznívalo z mnoha úst: „Kvůli tomuhle jsme Rakousko nebourali!“

Nicméně v okamžicích složitých, ba krutých, najednou objevuje se význam dní v jiném pohledu než v čase všedním. 28. říjen 1939, několik měsíců po okupaci republiky a vzniku protektorátu Čechy a Morava, dostal zcela jinou tvář než trochu panděrácky slavený státní svátek z let předchozích. Například v pražských ulicích se objevily desetitisíce lidí, slavících už nikoliv pietně, ale pěkně od podlahy. V klopách trikolóry, na hlavách čepice-masaryčky, ve tvářích smutek a hlavně hněv, tak vypadal 28. říjen 1939. Bojkot tramvají, protektorátního tisku, odbojné letáky, otevřené konflikty s Němci… A následná střelba do bezbranných lidí. Ranění. Mrtvý dělník Václav Sedláček a umírající student Jan Opletal. Jak naléhavě to připomíná srpnové dny 1969 (jen o to smutnější, že v devětatřicátém do davu stříleli Němci, o třicet let později „naši“ milicionáři)…

Nedlouho poté Jan Opletal zemřel a den jeho pohřbu 15. listopadu se v přímé návaznosti na 28. říjen stal znovu mohutnou demonstrací odporu k okupaci. Následoval brutální zákrok okupačních úřadů proti studentům, včetně poprav, uvěznění v koncentračním táboře a uzavření vysokých škol. A opět: byť na okupovaném území zavládl úděs a strach, z iniciativy českých studentů-vojáků, kteří unikli z protektorátu a začali aktivně se zbraní v ruce bojovat proti nacismu a každé nesvobodě, je 17. listopad, tento přímý následník 28. října, vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Lubor Zink, přítel Jana Opletala, někdejší student, v té chvíli příslušník obrněné brigády, přečetl na shromáždění v londýnském Caxton Hall prohlášení, zakončené slovy: „17. listopad bude pro nás vždy (…) dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli.“ Mimochodem, Zink, nositel Československého válečného kříže a medaile Za statečnost, zasvětil těmto ideálům, zejména boji proti nesvobodě, celý svůj život. Z Československa, ovládaného svobodu nevyznávajícím režimem, emigroval do Kanady, kde pracoval jako novinář a komentátor.

Osudy 28. října a 17. listopadu si byly blízké i v dalším období, v čase „tábora socialismu a míru“. 28. říjen degradovaný na Den znárodnění, činnost tzv. Mezinárodního svazu studentstva, podivná a tajemná pražská mezinárodní škola, diskreditující 17. listopad svým názvem Univerzita 17. listopadu, kdy pojem univerzita lze psát pouze v uvozovkách. A pak v letech 1988–1989, během eroze režimu. Nejprve „vedoucí úloha“ svolala na Václavské náměstí 27. října pompézní povinnou manifestaci, při níž se chtěla po svém „vracet k tradicím československé demokracie“. Asi proto úvodní projev přednesl bytostný demokrat Miroslav Štěpán. O den později pak na stejném místě pořádkové síly brutálně zlikvidovaly „neoficiální“ demonstraci, volající po skutečné demokracii. 17. listopad 1989 pak zcela přirozeně navázal na pocity těch, kteří přišli kdysi – 28. října 1939 – vyjádřit svůj nesouhlas s nesvobodou a byli za to zmasakrováni. Návaznost těch dní oddělených padesáti lety stvrdil nový masakr.

28. říjen je jakýmsi kmotrem 17. listopadu. Nadávejme, jak chceme, mnohé, co se kolem děje, nám na to dává právo. Ovšem v těchto dvou dnech rezonuje svoboda. Její získávání, stesk a touha po ní i její návraty.

Jan Opletal
Jan Opletal