Malá rukověť státních svátků

Je těch podzimních svátků a výročí nějak mnoho a bylo by možná záhodno zamyslet se nad nimi trochu jinak než obvykle. Především jsme si všimli, že u dvou státních svátků se pletou jejich oficiální kalendářní názvy, takže o 28. říjnu se i letos občas mluvilo jako o Dnu české státnosti, ačkoliv v kalendáři to čteme u 28. září, kdežto 28. říjen je označen jako Den vzniku samostatného československého státu.

Ale popravdě řečeno, ono na tom omylu tolik nezáleží, neboť málokdo u nás dovede vysvětlit, proč Den české státnosti připadá právě na výročí smrti svatého Václava a proč se neřekne, že mnohem blíže té české státnosti – alespoň jejímu obnovení – má 28. říjen, zatímco den skutečně novodobé a čistě české státnosti – tedy 1. leden – se nepřipomíná vůbec.

Co kdybychom se jednou v souvislosti se svatým Václavem, T. G. Masarykem či Miladou Horákovou pozastavili především nad smyslem našeho života, a to nejen celého národa jako celku, ale i jeho jednotlivých příslušníků. Tak třeba u toho svatého Václava bývá naše hodnocení dosti rozporuplné. Velmi často mu my sami vyčítáme, že se celkem ochotně podrobil panovníku početnějšího sousedního národa a dal tak ještě německým nacistům ve 20. století do ruky argument, který jim posloužil k tomu, aby Čechy přesvědčovali, že svatováclavská politika poddanství Němcům je jejich jedinou možnou budoucností. Češi se však nikdy svatého Václava nevzdali, prohlásili jej trvale za patrona své země a jaksi tiše uznali, že jeho zásluhy o proniknutí západního křesťanství do Čech přineslo naší zemi více – ba možná i tu státnost – než kdyby byli s Němci bojovali.

Pokud ze stejného hlediska života a smrti uvažujeme i o 28. říjnu, musíme se pozastavit nad ohromujícím faktem, který se při těch devadesát let stále opakovaných obřadech téměř nepřipomíná, že totiž vznik samostatného československého státu byl jedním z mála a ještě jen dočasných kladů dosti nesmyslné první světové války, která si vyžádala asi deset milionů lidských životů, z toho více než sto tisíc životů českých. Těch, kteří padli za naši samostatnost v řadách téměř výlučně vzpomínaných legionářů, bylo velmi nízké procento ve srovnání s mnoha desetitisíci zcela zbytečně ztracenými českými životy na straně rakousko-uherské. Tito chudáci, připomínaní pouze skromnými pomníčky v našich městech a obcích, patřili do oné kategorie, na niž platily semaforské verše Jiřího Suchého:

"Já nevěděl jsem přesně
proč do rány jsem vlít,
ačkoliv jsem tak děsně
chtěl milovat a žít".

Ostatně sám T. G. Masaryk, autor hesla „Ježíš, ne César“, přiznával, že i ti legionáři měli pro nás více význam propagační než vojenský. A když přišlo k tomu, že právě tyto naše jednotky v Rusku mohly skutečně zasáhnout do světových dějin a zastavit nástup bolševiků po 7. listopadu 1917, jehož výročí dnes vzpomínáme, dali přednost krkolomnému návratu na evropská bojiště proti Němcům, kam potom už přišli pozdě – tedy po příměří 11. listopadu 1918, jehož výročí se bude připomínat příští středu.

Leninsko-stalinský systém se po odchodu našich legionářů a po marných pokusech západních mocností o intervenci dal na pochod širými východními pláněmi, přičemž vyhladověním a gulagem pokosil další miliony životů. Po druhé světové válce, do níž byl proti své vůli vtažen, tato jeho „lidumilná“ činnost zasáhla daleko na západ až k česko-německým hranicím. A zde, místo abychom se aspoň pokusili této další národní katastrofě zabránit, velká část Čechů sedla na toho zběsilého koně a jala se mstít minulému nepříteli jeho vysídlením z území, které po staletí obýval a uchvácením jeho odvěkého majetku.

Když pak tato bezhlavost byla korunována další ztrátou svobody, nemělo už mnoho smyslu bojovat proti novému zlu zbraněmi, bylo by stačilo klást mu odpor a nenapomáhat tomu zlu více, než uneslo slušné lidské svědomí. Právě toto – a nikoliv nějaký třetí odboj – činila dr. Milada Horáková i statisíce Čechů, kteří se komunistům vnitřně nepodali a podle možností využívali skvělé rady Jana Amose Komenského vyhánět tmu raději světlem než ozbrojenou silou. To například dělal onen už zmíněný a v minulých dnech jubilující Semafor, aniž čímkoliv s oním zrůdným režimem kolaboroval. Proto i když vznik tohoto skvělého divadla před padesáti lety v kalendáři zanesen není, rozhodně stojí za to, abychom i tuto událost mezi významná česká podzimní výročí počítali.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Svatý Václav
Svatý Václav
Více fotek
  • Svatý Václav autor: ČT24, zdroj: www.ceskatelevize.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/429/42892.jpg
  • Pietní akt ku příležitosti 91. výročí vzniku ČSR autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1202/120191.jpg
  • Tomáš Garrigue Masaryk autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1110/110910.jpg
  • Jiří Suchý a Jiří Šlitr zdroj: Divadlo Semafor http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/415/41479.jpg