Svět podle Zdeňka Velíška (158)

Byl jsem v pondělí v gymnáziu Jiřího Ortena v Kutné hoře, kam mě pozvali k besedě se studenty. Bylo jich v posluchárně se stupňovitou podlahou hodně. U stolečku s mikrofonem jsem byl – „na dně“ sálu – v ohnisku stovek párů očí, které se na mně koukaly hezky zvrchu. Za mých studentských let bych byl musel napsat svrchu. Promiňte vsuvku. Ale možná souvisí s tématem. Ve vývoji jazyka se uplatňuje tolerance. Uplatňuje se také ve vývoji Evropy?

Může tolerance Evropu zahubit?

Takhle se mne samozřejmě děti v Kutné hoře nezeptaly. Otázka zněla, co říkám výsledku referenda o zákazu stavby minaretů ve Švýcarsku. Nadpoloviční většina Švýcarů byla pro. Já bych byl proti. Nejen ve Švýcarsku. Díval jsem se do těch bílých tváří v posluchárně a za nimi jsem viděl tváře dětí a studentů ze svých reportáží z francouzských škol. Neuvěřitelná směsice barev! Celý svět v jedné třídě! Nelžu. ČT to má v obrazovém archivu. Nejpestřejší jsou samozřejmě školy na „problémových“ předměstích. Ale stejný obrázek najdete i v „Lycée Turgot“ hned vedle Place de la République. A neplatí to jen o Paříži. Stejné je to v Lyonu, v Toulouse i v mnoha malých městech. Říkal jsem si tam všude: Evropa už nikdy nebude, jaká byla v devatenáctém a nanejvýš ještě ve dvacátém století. A uklidňoval jsem se připomínkou osudu – zdaleka ne tragického – zemí jako USA a Kanada. Evropan Sarkozy sestavil po nástupu do prezidentského úřadu vládu také už viditelně pestrou. A jeho předchůdce Chirac během předměstských nepokojů v r. 2005 volal v televizním projevu: „Všichni jsme děti republiky!“. To nebyl nepromyšlený výkřik ze zoufalství. Všechny ty děti podpalující automobily a rabující samoobsluhy měly francouzskou národnost. Prezident jim to připomínal. Jim i všem ostatním. Hrozily projevy xenofobie. Ale ty děti se narodily na půdě Francouzské republiky, jsou podle zákona Francouzi. Podle nejnovějšího zákona si národnost, tedy státní příslušnost, mohou v osmnácti zvolit. Nevím o případu, že by se byl někdo při dosažení dospělosti francouzské národnosti a příslušnosti k Francii vzdal (Na vysvětlenou: ve Francii se nerozeznává mezi národností a státním občanstvím.).

Od druhé světové války dodnes, téměř sto procent neevropských přistěhovalců do Evropy – mám teď na mysli zejména země jako Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko – se cílevědomě pokoušelo vytvořit si existenci v nové vlasti v souladu s novým – mnohem příznivějším(!) – prostředím. V druhé, třetí generaci už potomci přistěhovalců neznali vlast svých rodičů, nepřipomínali ji ani sobě ani svému okolí ostentativním odmítáním integrace či sveřepým prosazováním politických a etických norem cizích jejich nové vlasti. Že se první vlna přistěhovalců octla v ghettech, k tomu došlo vinou či nepředvídavostí úřadů. Přistěhovalci dostali skvělé bydlení, celé obrovské čtvrti měst, ale zůstávali v nich izolováni (Ne tak ve Španělsku, kde ve městech vyslovená ghetta nejsou.).

Odděleně od toho, co jsem napsal, je třeba se dívat na náboženské tradice. Byly možná u mnoha jedinců první přistěhovalecké generace silné, ale i tak byly soukromou záležitostí, nedostávaly se do konfliktu s náboženským cítěním většinové společnosti, které bylo ve druhé polovině minulého století také soukromou záležitostí (kromě Irska, že?). Ve druhé a třetí přistěhovalecké generaci nehrají náboženské tradice ve Francii – a odvážím se tvrdit, že i u většiny potomků neevropských přistěhovalců v Německu a Švýcarsku – silnou roli. Myslím si dokonce, že u převážné většiny těch mladých nehrají, nebo aspoň donedávna nehrály žádnou roli. Mohlo to zůstat tak. Nezávisle na náboženských otázkách by tak byla mohla svým tempem probíhat sociální a kulturní integrace přistěhovalců, kteří z počátku byli významným ekonomickým faktorem v zemích, jež je pozvaly jako gastarbeitery(!), nebo přijaly jako běžence. „Svým tempem“ ovšem znamená tak rychle či pomalu, jak by si místní vlády uvědomovaly potřebu napomáhat integraci cizího elementu do společnosti. Jenže se to zkomplikovalo!

Globální svět a náboženství

Otevřenost dnešního globalizovaného světa vnesla do soužití majoritních a minoritních společností v evropských zemích neklid a vzájemnou nedůvěru až strach, nevraživost, která v sobě nese zárodek konfliktu. Mimochodem, Švýcarsko má v Evropě nejvyšší procento přistěhovalců a migrantů: 20% celkové populace. Švýcarsko ale také má skvělý systém prověřování při jejich vstupu na švýcarské území. Natáčel jsem o tom reportáže. Ale podobně jako další země v Evropě, i Švýcarsko nakazil bacil „války proti islamistickému terorismu“, který u mnoha jedinců zmutoval do „války křesťanů s islámem“. To se nemělo stát! Neměl se vrátit středověk! Náboženství patří do duší jednotlivců, ne na prapory komunit! Tam je náboženství časovanou bombou. Vláda, která dopustí, aby se náboženství stalo jablkem sváru, je nerozumná a nepředvídavá.

Zákaz muslimských šátků ve školách (Francie), posílil ve veřejnosti sousedního Švýcarska pocit ohrožení islámem. Výsledek švýcarského referenda o minaretech zpětně posílil ve Francii xenofobní instinkty, které vláda už pár týdnů předtím podnítila zahájením diskuse o „národní identitě“. Regionální volby jsou ve Francii za dveřmi. Sarkozy kvůli nim neváhal vypustit džina z láhve.

Akce vyvolává reakci: evropští muslimové – a jsou jich miliony – se začnou cítit diskriminovaní, utiskovaní, a to v tom, co je pro ně (dnes pro některé, zítra pro všechny) „svaté“. Jejich náboženské i občanské organizace, spolupracující dosud poměrně hladce s úřady, se mohou stát bezmocnými proti výbuchům instinktů u části menšinového obyvatelstva muslimského vyznání. Teroristické živly mohou najít živnou půdu, kterou zatím hledaly marně.

V Kutné hoře jsem zase já hledal marně způsob, jak tohle všechno říci ze „dna“ stupňovité posluchárny dětem, které se na mě koukaly zvědavě, ale nevím, zda chápavě.

Pro vaše lepší pochopení doporučuji otevřít můj komentář ze 17. listopadu o naší vlastní, české, integraci do Evropy. Taky jsme byli cizí element, taky z nás leckomu v Německu, Rakousku, ve Francii, atd. jezdil ještě nedávno – dokonce ještě dnes – mráz po zádech.

A ještě z jiného konce: migrace je fenomén, který provází dějiny lidstva odnepaměti. Je někdy zhoubou, někdy oplodněním původní společnosti.  Záleží na tom, jak se to vyvine.

Francouzští přistěhovalci
Francouzští přistěhovalci
Více fotek
  • Francouzští přistěhovalci autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/289/28856.jpg
  • Francouzští přistěhovalci autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/289/28855.jpg
  • Muslimka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/974/97319.jpg