Která kostka je nejvyšší?

Vzhledem k svátečnímu cyklu konce roku píši své poslední letošní zamyšlení nikoliv na konci, ale už na začátku povánočního týdne… A zamýšlím se nad tím, co by v našem člověčím životě mělo být opravdu podstatné. Říkám-li člověčím, míním to v protikladu ke zvířecímu, neboť člověku je dáno přece jen trochu víc k tomu, aby svět viděl z většího nadhledu a aby se dokázal odpoutat od věcí současných a konkrétních a místo nich dokázal vidět i hodnoty abstraktní třeba i do budoucnosti.

Když dovolíte, vrátím se tu k jednomu zoologickému pokusu, o němž jsem tu již několikrát mluvil a který by asi mohl být zařazen do moderního vědního oboru zvaného etologie – tedy nauky o chování živých organismů. Možná si vzpomenete, jak jistý pan profesor zkoušel inteligenci šimpanzů tak, že jim pověsil nějaké jejich pochoutky ke stropu místnosti. Když jim pak dal nastavovací tyče, šimpanzi rychle pochopili, co mají udělat a za chvíli si své banány dokázali srazit dolů. Ale když jim podruhé pan profesor dal místo nástavných tyčí kostky různé velikosti, všichni ti šimpanzi sice věděli, že musí ty kostky nějak na sebe postavit, ale jen ti nejinteligentnější přišli na to, že když nepostaví tu největší kostku úplně dospod, tak celá pyramida spadne i s nimi. 

S tím by asi člověk problémy neměl, ovšem jen kdyby šlo o stejně aktuální vyhlídku na okamžik materiální prospěch. Ovšem mnohem hůř to u většiny lidí dopadne, když mají rozhodnout abstraktně a neaktuálně, když mají podle rozumové úvahy poznat, co by pro ně mělo být nejvyšší hodnotou i pro budoucnost. Ovšem i ti, kteří se takto zamyslet chtějí a dovedou, mohou dojít k různým výsledkům. 

Až příliš mnoho lidí v dobách minulých naprosto upřímně vyznávalo heslo „Za mír, za vlast, za socialismus“. Jejich počet ještě vzrostl, když se před dvaceti lety to poslední slovo škrtlo a zůstal jen mír a vlast. Potíž je v tom, zdali naší vlastí je jen malé území, kde se mluví česky, nebo celek podstatně větší, jakým dříve bylo Československo nebo něco ještě většího. A pokud jde o ten mír, taky teď přesně nevíme, kdy mír přechází v nemír a začínají války, které se už formálně nevyhlašují. Z úst prezidenta Bushe mladšího jsme zřetelně slyšeli, že jednou je Amerika ve válce pouze s jedním mužem - Usámou bin Ládinem,  ale podruhé pak už s celým Afghánistánem či Irákem. Při návštěvě Ameriky jsem však pocit jakéhokoliv válečného stavu neměl. Naopak, žilo se hodně nad mírové poměry, což způsobilo hospodářskou krizi, která by mohla být horší než sama válka, kdyby se jako skutečná krize projevila. Takhle je to však krize jen pro postižené nezaměstnané a válka jen pro placené vojáky a jejich rodiny. A spojenecké země NATO, i když své vojenské mise posílají, sotva se cítí být ve válce. Když ovšem prezident Obama přebíral Nobelovu cenu míru, ozývalo se z jeho úst častěji slovo válka, která podle něho často být musí, než slovo mír, které dnes nedovedeme přesně definovat. 

Bojuje se totiž i násilně proti lecčemus, aniž jako nejvyšší hodnota je ctěn individuální život nevinných lidí v nejkrásnějším rozletu. Nedorozumění vzešlo i z pojmu studená válka, která z právního hlediska byla ve skutečnosti mírem. Přesto však sám ten název vedl na obou stranách k domnění, že je dovoleno někdy zabíjet lidi jako ve válce horké. 

Pod dojmem těchto zkušeností a se zřetelem k tomu, jak například katolická církev urputně trvá na zachovávání života v jeho okrajových fázích (potraty či euthanasie) a jakou obecnou pozornost vyvolávají osudy různých těch Natálek či Terezek, přimlouval bych se za to, abychom péči o zachování každého lidského života prohlásili za jednu z největších kostek našeho zájmu. Jenže pozor, pak musíme trochu přehodnotit i názor na našeho Švejka a nestydět se stále za něj před světem jen jako za zbabělce, který si chtěl uchovat vlastní život a nestál o to být hrdinou, který se ochotně nechá zabít pro zájmy císaře pána, jak to postihlo desetitisíce Čechů, po nichž zůstala v každé obci jen vyrytá jména na pomníčcích obětí první světové války. 

Pak ovšem existuje jedna ještě vyšší hrozba, o níž bychom se ani minutu neměli přestat zajímat. Mám na mysli budoucnost lidstva vůbec. Zde přiznávám Václavu Klausovi, že lidstvo už asi samo zmůže málo proti změnám klimatu, hluboce však nesouhlasím s tím, že bychom se o to měli přestat zajímat a užívat si vesele své svobody. „Tož to ne“, řekl by asi Klausovi T. G. Masaryk, kdyby se mu někdy zjevil na Pražském hradě. A jestliže Václav Klaus srovnává alespoň nějakou snahu prozíravých lidí tu hrozící katastrofu zmírnit či zpomalit s jakýmsi novodobým náboženstvím, pak při jeho známém pohrdání ekologickými aktivitami jen ukazuje, co si doopravdy myslí i o pojmu náboženství. Inu, pana prezidenta už jsme si zvykli brát jako amatéra v ekologii i v teologii, ale jakou nejvyšší kostku do budoucna nám ukáží skuteční experti? Toť otázka nejen do roku 2010, ale i do těch následujících.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6  

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Více fotek
  • Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1044/104364.jpg
  • Pomník válečným letcům autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/337/33641.jpg