Elektrokoloběžka, prostata a poplatky

Minimálně 26 let jsem plátcem nemocenské. Za tu dobu jsem byl na jedné operaci. Bylo to někdy před deseti lety a bylo to odstranění žlučníku. Operace proběhla v pátek dopoledne a v pondělí jsem byl v práci. Délka pracovní neschopnosti dva dny. Od té doby nic. Od svých vysokoškolských studií jsem prakticky nebyl u doktora. Až teď. Díky vlastní blbosti.

Zkoušel jsem nejnižší teplotu, za níž jsem schopen jet do práce na elektrokoloběžce. Vyrazil jsem za tmy, v sedm ráno, při minus 2 stupních. Už během cesty jsem cítil, že jestli tohle neodstůňu, tak to bude zázrak. Zázrak se nekonal. Dojel jsem, nachladl a – přestal močit. V neděli 29. listopadu jsem skončil na pohotovosti. Diagnóza? Zánět prostaty a přechozený infarkt. Bylo mi ouvej, ale řekl jsem si: tohle je unikátní příležitost, jak porovnat českou lékařskou realitu s „mediálními kecy“, kterými jsme dnes a denně masírováni. Nelze nevidět, jak je médii trvale zlehčováno zavedení poplatků u lékaře, poplatků za léky, první tři dny nemoci bez jakékoliv podpory – zadarmo.

Nelze si nevšimnout gigantického vlivu farmaceutického průmyslu na naše životy. Po ptačí chřipce prasečí chřipka a už je ohlašováno nebezpečí nového zmutovaného viru. Horečné nákupy vakcín pro celé národy (kdo by si vzal na sebe odpovědnost, kdyby jich byl nedostatek?) a jejich následná zbytečnost a likvidace, jak to právě řeší Francie (a peníze daňových poplatníků výrobcům léků jen tečou).

A jaký byl můj nemocniční nález? První novinka: lékaři se ukryli za monitory počítačů. To dříve nebylo. Druhá novinka: za všechno se všude platí. A opakovaně. Zatím 30 korun, ale jistě přijde doba, kdy to bude korun více. Přece se všechno zdražuje. Zdravotnictví je bezedná díra, která vždy spotřebuje všechny peníze, které máte. A pozor: nejde vůbec o „pouhých“ 30 Kč, protože onemocníte-li, platíte všude, pořád a opakovaně! Počítejte se mnou.

Přestože bezmála 30 let řádně platím zdravotní a sociální pojištění jako zaměstnanec (a ještě připlácím z příjmů, které vydělám navíc!), jsem první tři dny z rozhodnutí poslanců, kteří sami mají placený každý den nemoci (ve stoprocentní výši), nedostal vůbec nic. Žádnou podporu. Nic. Naopak: 90 Kč jsem zaplatil za návštěvu pohotovosti, 30 Kč za výdej léků, 1000 Kč za léky samotné. A to za první den. Tři dny na to jsem vyrazil na urologii, což mne stálo dalších 30 Kč. Byl jsem nemocen pouhé tři dny. Na vlastní přání jsem byl uschopněn. Za to se ještě neplatí, ale prý se to už chystá. Další den jsem zašel za svou závodní lékařkou – dalších 30 korun. Pak jsem navštívil zátěžové vyšetření srdce. Podezření na přechozený infarkt se nepotvrdilo, ale stálo mě to opět 30 Kč. Za tři dny nemoci jsem ze svého zdravotního pojištění nedostal nic a na poplatcích zaplatil 210 korun.

A co bylo dál?

Lékařka zjistila mírně zvýšený tlak a navrhla mi doživotní užívání léků na snížení krevního tlaku. Nevěřil jsem svým uším. To mám od svých 56 let až do své smrti denně jíst nějaký prášek a stát se tak doživotním živitelem nějaké švýcarské farmaceutické firmy? Uvázali by mne, celkem zdravého člověka, na každodenní užívání farmak za 500 Kč měsíčně. Budu-li žít ještě 20 let, narvu jim do chřtánu 120 000 korun. Možná za zdraví, ale možná taky za nic, prostě jen za naději. Kdo to kdy zjistí? Nikdo! To je nejlepší tunel, o jakém jsem kdy slyšel. Když na to přistoupí jen desetina z 3 milionů českých důchodců, tak má farmaceutická lobby jen za snížení krevního tlaku 150 milionů korun měsíčně jistých.

Na konci ledna mě čeká vyšetření krve. Lékař z něj prý pozná, zda nemám rakovinu prostaty. Tam dám každopádně dalších 30 korun a určitě nezůstane jen u nich.

Zdravotnictví je obchod s nadějí. Skvělý obchod, protože život je ze své podstaty nejistý a všichni chtějí žít, tak proč na naší nejistotě a touze po životě nevydělat? Dejme si velký pozor na „bílou chobotnici“, která nás nenápadně opřádá sítí zbytečných služeb, stále modernějších a dražších přístrojů, medikamentů, které můžeme mít a nemusíme, ale pro jistotu je raději máme. Ano, zásah lékařů nám pomůže od akutní bolesti, ale neuzdraví nás oni, ale naše, ještě stále fungující, těla. Až se naše těla definitivně opotřebují a nebude se jim chtít žít, zaniknou a nic jim nepomůže.

A poučení nakonec? Plaťte a nestonejte. A když už chcete stonat, tak pořádně. Týden, dva, měsíc. Statistika za rok 2009 ukazuje, že oč ubylo krátkých pracovních neschopností, o to víc přibylo dlouhodobých onemocnění. Tři dny dnes stonají jenom takoví idioti, jako já.

P.S. Jen co jsem se trochu otřepal, vyrazil jsem na elektrokoloběžce znovu. Osmadvacátého prosince bylo kolem nuly a já jel zase do práce. Tentokrát jsem ale nejel vsedě! Sedačku jsem odmontoval a jel vestoje. Je to mnohem lepší. Musíte víc balancovat a hlavně, na studené sedačce vám nepromrzne zadek!

Bedřich Ludvík na lůžku
Bedřich Ludvík na lůžku