Tony Blair před komisí - dobrý obrázek

Před pár dny se postavil bývalý britský ministerský předseda Tony Blair před ctihodnými osobami, kroutil se a potil. Musel vysvětlovat, proč se rozhodl jít do války v Iráku. Padlo v ní několik desítek britských vojáků, zahynulo mnoho Iráčanů. Navíc se nenašly zbraně hromadného ničení, které byly jedním z nejdůležitějších důvodů pro akci. Blair seděl, dostával nepříjemné otázky a snažil se odpovídat. Bylo vidět, že mu není dobře. Ví, že jeho pozice není právě silná a že se každou nejistou odpovědí ještě více oslabuje. Navíc mu je dáváno za hřích snížení prestiže království. A to se v tamních krajích špatně nese.

Není nyní důležité, kdo z nás souhlasil s iráckou kampaní. Ba ani není pro tento článek podstatné, kdo si stejně jako Blair dodnes myslí, že v tehdejší situaci nešlo nic jiného dělat, či komu se zdá, že už kvůli likvidaci Saddáma Husajna celá ta záležitost stála za to, či kdo je přesvědčen, že to byla příliš velká, ba ostudná cena. Dobré je, že Blair vysvětluje důvěryhodnému výboru, zda lhal, nebo jestli si „jenom“ naběhl. A hlavně, že to vysvětlovat musí. Protože nejen ti, kdo se ho ptají, ale i on sám, mají prostě a jednoduše zažité, že se takové vysvětlování činí oprávněně a samozřejmě, je-li pochybnost. Byť v této souvislosti se vždy nabízí užít slov proslulého francouzského velekněze mazaných a úspěšných politiků Maurice de Talleyranda: „Nedopustil se zločinu, dopustil se čehosi horšího – chyby!“ Dodejme, že nejspíš největší politickou chybou je nechat se při chybě chytit, což v případě Blaira jeho výslech před vyšetřovací komisí dokazuje. 

Znovu opakuji, výsledek šetření „Blairovy komise“ je sice důležitý, ale není tím nejhlavnějším. Úctyhodné je, že se taková komise ustaví a koná. Lze říci, že Velké Británii je pro takové případy hej, demokracie za kanálem funguje po staletí, svoboda slova je tam snad starší než hnědé uhlí. Pokud by se tento zvyk řešení problémů či alespoň hledání jejich příčin (i po delší době od jejich vzniku) šířil ze zemí „zaběhnutého“ demokratického vládnutí dál do světa, mohli bychom být spokojeni. Nebo alespoň cítit jistou naději. 

A nemusely by se takové výbory scházet, vyšetřovat a svoje šetření a jeho výsledky zveřejňovat jenom v případě světově významných a bolestných záležitostí, jako byla válka v Iráku. Byť jsme-li u těch válek, neškodilo by rozhodně, kdyby kupříkladu zasedala podobná ctná komise v Kremlu a propírala by Vladimira Putina, jak to vlastně přesně bylo s řetězcem příčin a následků rusko-gruzínského konfliktu. Kdy říkal pravdu a kdy blufoval. Jenomže pouze pomyslet na to je žádat příliš mnoho. 

Zatím buďme rádi, že se griluje alespoň Tony Blair. Že alespoň Britové (a samozřejmě i někteří další) mají takový smysl pro čest a spravedlnost, že dokáží otevřít rány, které by rozhodně nechali raději zacelené, když dojdou k závěru, že se možná někde v něčem či v někom stala chyba. Byť se té chyby (zločinu) dopustil i ten v dané chvíli nejvyšší zvolený.

Tony Blair před vyšetřovací komisí k Iráku
Tony Blair před vyšetřovací komisí k Iráku
Více fotek
  • Tony Blair před vyšetřovací komisí k Iráku autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1395/139420.jpg
  • Tony Blair autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1395/139421.jpg