O televizních diskusích aneb kacířské úvahy nad médii II.

Kdybych počítal námitky, rady, rozčilování a doporučení od politiků, jak by měla česká média dělat velké diskusní pořady, přál bych si mít takovou cifru v bance. Co politici chtějí?

Politici, a nelze se jim divit, tvrdí, že debaty mají být pouze o faktech. V podtextu je potom cítit přání, aby se s nimi zacházelo uctivě a nikdo se neptal na soukromí, protože je svaté a s politikou nesouvisí.

Těžko se mi při sporadickém povědomí o pravidlech moderní žurnalistiky a bojácnosti mediálních poradců vysvětluje, že požadují, aby husa začala štěkat. Televizní politické diskuse jsou bohužel stále okrajověji o faktech a těžko se v nich dá držet ona „ctivost“k diskutujícím. Fakta najdou diváci ve zprávách, diskusní klání je k něčemu zcela jinému.

A to přesto, že moderátor a politik mají vůči sobě respekt a oba kladou důraz na věcnost debaty.

Když onemocněl Johann Wolfgang Goethe, živě se zajímal o dostupné vědění v medicíně nebo biologii, astronomii, kulturu, prakticky nic nezůstalo mimo jeho obzor. Byl z generace, která byla ještě schopna obsáhnout vědecké poznatky své doby. Už na konci 19. století ale přišla éra radikální specializace. Rakouský spisovatel Robert Musil mezi světovými válkami psal v románu Muž bez vlastností o životě ve světě, kterému nerozumíme, pouze stereotypně vykonáváme návyky a spoléháme, že vše bude fungovat, aniž víme fakta o technice nebo životě společnosti.

Objem dat a proměn světa vzrůstá a západní kulturní okruh a jeho následovníci to chápou. Můžeme se vzepřít dominantnímu civilizačnímu proudu jako Talibán, ale neuděláme to. Věříme v náš svět plný bilionů faktů a vztahů, ačkoliv mu stále méně rozumíme. Vystudovat jednu vysokou školu nic neznamená, staneme se jen dobrým šroubkem v soukolí obce, provincie a státu. O světě nevíme o nic víc než předtím. Objem nepoznaného se neztenčil, spíš naopak.

Možná proto je v naší éře televizní diskuse jenom hrou na fakta, samozřejmě nedůslednou, protože nikdo je nemá všechny pohromadě a bojí se to přiznat. Vzdělaní ekonomové zatloukají, že neznají recept na krizi, vzdělaný politolog neví, čím oslovit voliče, ale hodiny klidně spřádá teorie. Střílí se hodně naprázdno. Něco s jistotou vědět je výhra v loterii. Jenomže po politikovi chceme, aby měl odpovědi. Téměř na cokoliv.

Není proto divu, že ve velké televizní politické debatě vítězí lstivější, obratnější řečník, osobnost empatická a místy demagogická, nikoliv ten, kdo toho nejvíc nastudoval a prožil. S fakty se žongluje, často se připomínají, ale nejsou prioritou. Hlavní jsou emoce a hra, ne „pravda“.

Přemýšlím nad zákonitostí velkých politických pořadů pokaždé, když sleduji nejen Otázky Václava Moravce, nýbrž také premiérské a prezidentské debaty a duely v Německu, Francii, Velké Británii nebo Spojených státech. Všechny pořady mají jedno společné: uděláte si při nich obraz o schopnostech politika. K řešení společenské situace nijak nepřispívají a fakta brzy přebije souboj názorů a taktiky jako ve fotbale.

Právě zde totiž politik má šanci prokázat, co od něj veřejnost očekává: schopnost vést a rozhodovat. Vystaven nečekaným otázkám a polemikám prokazuje postřeh, vůli, sílu a odolnost v nečekané situaci a také se sklání před veřejností, skládá jí ve slovním souboji účty.

Jak říkal Václav Bělohradský: parlamentní demokracie se podobá frašce a politik musí chápat, že i v médiu ryze zpravodajském se tato fraška nakonec odehraje, ač byly úmysly dramaturgů jakékoliv. Ve chvíli, kdy debata začne, i moderátor ji má jen zčásti pod kontrolou. Kdo mu vyčítá, že „ji neřídí“, plete si demokracii s diktaturou a parlamentní frašku s totalitní tragédií. V moderní demokracii se i křičí a posmívá, boj se vede různě. I nízce. Svobodní lidé si v demokracii servítky neberou.

Média přesně odrážejí podobu politického zřízení a zvyků daného národa a moderní doba jim navíc vzala možnost opírat diskuse pouze o fakta. Jen ten, kdo si uvědomuje poslání televize a politických debat v ní a rovněž vliv takových pořadů na veřejnost, využije potenciál média pro sebe a uspěje ve stále teatrálnější a vizuálnější politice v budoucnu.

Politika jako divadlo je z televizního hlediska stále ještě formát budoucnosti, protože možnosti média se zdaleka nevyčerpaly. Je jedno, zda se to politikům, novinářům nebo některým intelektuálům nelíbí. Takový je prostě princip televizní politické diskuse. Je to souboj rolí a emocí.

Takový formát se nelíbí ani politikům. Je totiž náročnější než deklarace „jejich“ faktů, a obnažuje povahu a osobnost vystavenou tlaku a stresu. Očekává se nadhled a smysl pro humor a sebeironii, ne patos a pompa. Kontrolovat takovou diskusi je těžké a špatně zvládnutá prezentace v oné demokratické „frašce“ může stát politika i slibně našlápnutou kariéru.

V demokraciích jsou politici většinou uctíváni až v důchodu nebo posmrtně a čistě na fakta dojde v memoárech.

Nejsem naivní. Vím, že syrovou pravdu není snadné přijmout.

Internet
Internet
Více fotek
  • Internet zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1083/108245.jpg
  • Otázky Speciál z Karlových Varů autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1439/143812.jpg
  • Václav Bělohradský autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/695/69497.jpg