Konec hibernace

Vím, kdy letos v Praze skončila zima. Bylo to ve čtvrtek 25. února, šestnáct minut po páté hodině odpoledne. I kdyby mělo znovu napadnout třeba půl metru sněhu a mráz by měl praštět jako v lůně sibiřské tajgy, říkám si, že už to nebude nic znamenat. Vůbec nic.

Protože paní ve zvýšeném přízemí vedlejšího domu zahájila právě v ten okamžik pražskou sezónu dívání se z okna. Z okna otevřeného, už zcela nezimně vyhlížejícího, ven na ulici, na lidi, co po ní chodí, na zaparkovaná i projíždějící auta, na psy, očurávající kde co. Jak dlouho to, oblečená, pravda, do silného svetru, vydržela, nevím. Zahlédl jsem ji, když jsem do jednoho takového auta, které měla ve svém zorném poli, nasedal, ale přesto vím, že nevykoukla jen tak. Byla v okně zasazená nejméně na čtvrt, možná na půl hodiny, a váha jejího korpulentního těla spočívala na loktech, pro které si po dlouhé, chladem vyplněné pauze, hledala optimální polohu. Stačil jsem si všimnout, že se snaží usadit je tak, aby ji netlačily, i když ony ji zase tolik tlačit nemohly, protože od bezprostřední tvrdosti parapetu je chránila vínově červená, pro ten účel i zřejmě zhotovená podložka, kterou znám již z předcházejících sezón.

Auto, ve kterém jsem seděl, jako by se rázem proměnilo z plechově studeného, ztuhlého, na kost promrzlého samohybu, v otevřený, prohřátý, lehce se vznášející kabriolet, směřující ještě mnohem dál než k tání a vlání – k nejslunnějším radovánkám. Jako bych osedlal koně ještě chladnokrevného, ale pobídl už teplokrevného oře, snad i s náznakem pegasovských křídel, na nichž se dá doletět za hranice našeho trojrozměrného vnímání.

A tak jsem letos poprvé jarně nastartoval, zařadil první jarní jedničku, a také se poprvé jarně rozjel. Cesta na druhý konec Prahy mi krásně ubíhala. Vůbec jsem nevnímal nánosy špíny smíchané s vrstvou rezavého, stále více v prach se obracejícího písku, který pod pneumatikami aut skřípe podobně, jako když je drcen podrážkami bot. Ani plochy černého, odfouklého a zpuchřelého ledu, ve který se proměnila nadílka sněhu, mi neznepříjemňovaly svět. Na křižovatkách jsem měl zeleno, ne sice ono skácelovské, co zbylo z anděla, ale podobné, něčím najednou podobné.

Inspirován sousedkou stáhl jsem okénko, pořádně, nejméně do poloviny, a měl jsem pocit, že vůbec nesedím za volantem, nýbrž že jdu, a jenom v saku, volně, vzpřímeně, protože choulit se do zimního oblečení už není třeba.

Prožíval jsem úlevný pocit z právě zdárně přečkané hibernace a uvědomil jsem si, že jsem v její úspěšný průběh a konec, hlavně konec, podvědomě snad ani příliš nevěřil.

A když jsem vyřídil svou první jarní záležitost, za kterou jsem na opačný konec města směřoval, a vrátil jsem se zpátky domů, vzpomněl jsem si, jako správně rozmražený hibernatus, na nejčerstvějšího člena naší domácnosti, tříletou suchozemskou želvu. Od poloviny listopadu tráví dny, týdny a měsíce zavrtaná do hlubin sádelního hrnce naplněného pilinami, v pečlivě vybraném sklepním prostoru našeho domu u Chotkových sadů. Je nejvyšší čas ji probudit, rozproudit naplno životní funkce, rozhýbat umrtvenou látkovou výměnu, vykoupat ji a naolejovat krunýř z rohoviny, vlastně želvoviny, trochu podobný ručnímu granátu a také asi tak velký.

Ano, právě skončila zima, ve čtvrtek 25. února šestnáct minut po páté hodině odpoledne. A ta tělnatá paní ze zvýšeného přízemí vedlejšího domu, co hledala na vínové podložce nejpohodlnější polohu pro své lokty, k dlouhodobému provozování dívání se z okna tak nezbytné, možná vůbec neví, že v Praze spustila jaro.

Rozkvetlý strom
Rozkvetlý strom
Více fotek
  • Rozkvetlý strom autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/770/76958.jpg
  • Jaro autor: Adéla Pobořilová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/788/78776.jpg