Naše (ne)omezená suverenita

První postkomunistický ministr zahraničí a dnešní senátor Jiří Dienstbier napsal minulou středu do Práva hezký článek, v němž vyprávěl, jak jsme se zbavovali sovětských jednotek rozmístěných od roku 1968 na našem území. Článek má odpovídající titulek „Před dvaceti lety začala obnova suverenity.“

Zde, jak bývá mým zvykem, jsem začal přemýšlet o plném významu slova „suverenita“. Je patrné, že Jiří Dienstbier nepovažoval Československo za suverénní stát, který byl okupován cizími vojsky – a jak by také mohl. Otázka je, zda jsme jako samostatný stát tu suverenitu ztratili až příchodem cizích vojsk 21. srpna 1968, jejichž vojenská technika nadělala hodně hluku, aby si jí každý všiml a nabyl dojmu, že toto je všechno jiné než znak nějaké státní suverenity. Ale odmyslíme-li si všechen ten hluk, mohli jsme si snad myslet, že tu předtím nějaká naše suverenita existovala? A kdypak jsme tedy o ni přišli?

Vezměme to od Adama. Do roku 1914 český národ sice plně využíval všech výhod takzvané konstituční monarchie, ale velice toužil po obnovení svého státu, který prý ztratil tři sta let předtím. Do té doby si sice několikrát stačil relativně svobodně zvolit hlavu svého státu, v posledku ovšem nikoliv z vlastních zdrojů – tedy například z rodu Jagellovců a nakonec Habsburků. Teprve jejich necitlivými státoprávními zásahy a také poněkud nešikovným a nepromyšleným konáním vlastních představitelů (ne vždy národnostně čistě českých) o svůj stát postupně přicházel. Přesný okamžik ztráty české státní suverenity lze tak dost těžko dohledat, ale dělo se to při pochodu Čechů jejich dějinami v 17., 18. i 19. století s důrazem na význam bělohorské prohry. Celou tu dobu Češi o sobě tu více tu méně pravdivě prohlašovali, že „300 let úpěli pod habsburskou knutou“. Nu, s přesným obsahem těchto nářků už si historici také pohráli, ale budiž – suverenita to nebyla.

Po první světové válce jsme tedy byli dvacet let hluboce přesvědčeni, že státní suverenitu máme. Podle různých mezinárodních dohod to byla plná pravda působící zcela nedotknutelně. Ale stačila jedna mezinárodní konference dvou diktatur a dvou demokracií, abychom se dostali do takzvané druhé republiky, kdy okrajové oblasti toho našeho zdánlivě nedotknutelného státu byly vojensky obsazeny a onen posvátný suverénní stát byl tak hospodářsky, politicky a morálně zdecimován, že pak brzy i to, co zbylo, se tak stalo obětí okupanta nejen bez jediné známky suverenity, ale navíc ohrožujícího samou existenci českého národa.

Tato síla byla pak poražena jinou silou, která však pro nás nebyla plně osvobozující, jak si to dodnes myslí třeba komunisté. Neboť to byla síla poloasiatského kolosu, který ponechal třicet měsíců jakéhosi dohodnutého zdání svobody a demokracie možná i s jistými znaky omezené suverenity, ale už 25. února 1948 nastolil bez výrazné vojenské účasti druhý totalitní režim trvající pak více než 40 let.

Copak soudí pan senátor Dienstbier o celé této době z hlediska naší státní suverenity? Jak ho znám, tak jistě nebude tvrdit, že tu nějaká byla, ale nevím, zda přizná, že třeba tichoučký příchod sovětských poradců k procesu s Miladou Horákovou už začátkem padesátých let byl stejně frapantním porušením naší suverenity jako onen hlučný vstup vojsk v roce 1968.

Už v polovině 50. let nejhorší teror povolil, ale stovky či tisíce politických vězňů byly stále za mřížemi. A přišla léta šedesátá, která takzvaní osmašedesátníci mají sklon považovat téměř za léta svobodná, i když za nějakou naši tehdejší suverenitu by ani oni ruku do ohně nedali.

Takže se ptám, kdy u nás vůbec byla nějaká suverenita, i když zde formálně žádná cizí vojska nebyla? Jistě, to, co tu bylo, bylo nutné co nejrychleji vystrnadit. Je dobře, že Jiří Dienstbier přitom s uznáním vzpomíná pomoci Eduarda Ševardnadzeho, jehož zásluhy na tehdejších změnách se stále plně nedoceňují.

O rozsahu a žádoucím obsahu naší suverenity bychom však měli i dnes stále diskutovat. Víme, že prezidentův alter ego Ladislav Jakl je plně přesvědčen, že přijetím Lisabonské smlouvy jsme o tu suverenitu zase úplně přišli a pan prezident, myslím, není od tohoto názoru daleko. Co si tedy takto bez suverenity počneme? Anebo je to trochu jinak a my ji přece jen máme, i když asi ne tak neomezenou, jak jsme si mysleli, že budeme mít, když jsme neměli vůbec žádnou? Myslím, že tohle stále stojí za diskusi.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Jiří Dienstbier
Jiří Dienstbier
Více fotek
  • Jiří Dienstbier autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/78/7778.jpg
  • Ladislav Jakl autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/7/684/68309.jpg