Felliniho dekadentní mejdan přepsal historii filmu

Řím/Praha - Premiéra snímku Federika Felliniho La Dolce Vita - Sladký život se konala před 50 lety, 5. února 1960 v milánském kině Capitol. Film vyvolal nevídaný skandál, především prudkou reakcí katolické církve, která mu udělila verdikt zapovězeného filmu, „nepřístupného všem“. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou a stal se kasovně nejúspěšnějším Felliniho snímkem. Dílo bylo vzápětí po uvedení značně prostříháno, neboť tehdejší moralisté strhli povyk kvůli údajně příliš odvážným scénám.

Tímto snímkem vtrhla do historie moderního filmu „revoluce“, nejen v Itálii. O odmítavé reakce nebyla nouze. Poslanci se například rozhořčovali nad „urážkou cti a poctivosti římských obyvatel“. Přesto, či právě proto se Sladký život stal kultovním snímkem. „Vždycky, když jsem se chtěl zeptat těch, kteří byli pohoršeni, nedostal jsem se k tomu, abych se dozvěděl, co je uvedlo do rozpaků. Jejich odpovědi byly tak infantilní, že ani nestojí za to o nich mluvit,“ řekl Fellini. Ve filmu se strefoval i do role médií a předvídal jejich vzrůstající moc - příjmení Paparazzo, které má jedna z postav, se stalo synonymem pro cynického bulvárního fotoreportéra pronásledujícího celebrity.

Hlavní hrdina, bulvární novinář Marcello Rubini, kterého ztělesnil Marcello Mastroianni, je moderním Candidem procházejícím mravně rozpadlým světem a zároveň sám prožívá svůj soukromý a profesní debakl, neschopen provést zásadní krok pro svou záchranu. Film je strhující výpovědí v kaleidoskopu mistrně natočených scén, které nahlíženy v jejich reálnosti i metaforičnosti patří dnes už do klasiky moderní kinematografie.

Pro Mastroianniho to byl první film s režisérem Fellinim. Později se herec stal (zejména díky filmu 8 1/2) jakýmsi režisérovým alter egem a blízkým přítelem. Původně se přitom uvažovalo o Paulu Newmanovi, ale to by Felliniho nesměla zaujmout Mastroianniho „děsně obyčejná tvář“. Herec ve filmu ztělesnil voyerského novináře, který po počátečním okouzlení „sladkým životem“ smetánky s hořkou deziluzí odhaluje povrchnost takové existence, ale zároveň se jejím svodům nedokáže bránit.

V úloze povrchní filmové hvězdy se představila vnadná Anita Ekbergová, jejíž noční koupel v římské Fontáně di Trevi se stala jakýmsi symbolem celého filmu a jednou z nejslavnějších scén v historii kinematografie. Miss Švédska roku 1950 svými proporcemi dokonale vystihovala Felliniho ideál ženské krásy. V epizodních rolích se pak blýskli například Lex Barker, pozdější známý představitel Old Shatterhanda, či modelka a zpěvačka kapely Velvet Underground Nico.