Recenze: Vraťme se do Chelsea Hotelu!

Plné výstavní sály pražského Centra současného umění DOX i zájem o všechny současně prezentované expozice mne vedly k několika upozorněním. V závěru si budete moci v klidu prostudovat obsáhlý seznam, kdo všechno si s tímto domem – myslím tím Chelsea Hotelem jako hlavním hrdinou celé expozice - začal (když jsem tam před několika lety spal, tak to nic moc nebylo, zdi i podlahy však vyprávěly, genius loci tu funguje opravdu mohutně). Adjektiva jako inspirace, dekadence, start, zmar, sex, drogy k tomuto místu bezesporu patří. Možná však jinak, než bychom připouštěli.

Právě pro značný zájem, který jak to v Praze známe, ke konci výstavy poroste, bych rád upozornil na několik důležitých faktů, pohledů a informací.

A/ celý projekt o Chelsea hotelu je významným počinem, DOX opravdu zdobícím. Nikoliv jen pro svoji myšlenku, ale také pro přirozenou realizaci a modelaci.

B/ opravdu si nechte záležet na prohlídce a věnujte ji přiměřený čas. To ale nebude jen tak, vždyť například jen Chelsea Girls trvají 204 minut a všechny videa dohromady pak bezmála 6 hodin. Ale pozor - v areálu je kavárna, žízní trpět nebudete. Neodflákněte to, patrně jen tak brzy podobnou výstavu neuvidíte!

C/ Harry Smith je představen skromnou expozicí, která však svoji datací potvrzuje důležitost zařazení mezi předvoje jím podávaného výtvarného sdělení na okraji tehdy módního psychedelismu. Co však patří až k dojemné části, jsou jeho projekce v malé temné místnosti hned vedle expozice, kde pracuje s tehdy dostupnou animací a přitom vytváří opravdu zajímavé celky. Vydržte, není to počítačová macha.

D/ Roberta Mapplethorpa jen tak v Praze neuvidíte, i když specializovaná knihkupectví prodávají jeho učesané monografie. Pokud se zamyslíte nad léty, kdy fotografie, zde vystavené, vznikaly, tak oněch třicet let není v žádném případě vidět. Autor se pohybuje přímo ve vrcholech žánru - jeho portréty  i erotické studie neztratily ani trochu ze svého významu, kvality i vzrušující krásy. Možná, že sem můžete zkušebně vzít i své děti. Ty asi ale nepřežijí to hlavní –

E / - projekci Andy Warhola. Film Chelsea Girls z roku 1966 (vlastně dvoufilm, protože sledujete řadu jeho sekvencí plošně vedle sebe s vybraným zvukem) nejenže snad nejlépe ze všech exponátů dokumentuje fenomén Chelsea Hotelu se vším všudy, ale stal se momentálně nejlepší a nejdůležitější filmovou projekcí v zemi (nebo v Praze, chcete-li). Všichni Avataři, Bobule nebo Růže se musí jít schovat. Andy Warhol na tomto 45 let starém snímku dokládá, proč je oním nesesaditelným guru moderního umění druhé poloviny dvacátého století. To, jak pracuje se zvukem, střihem, barvou, kamerou, ideou, výběrem účinkujících a nakonec i oním vše komplikujícím a mýtizujícím zdvojením obrazu, předjímá kroky stovek nadějných mladých filmařů po celé dlouhé období po vzniku tohoto díla. Nemusíte být příznivci oné barabizny ani těch několika set geniů i „geniů“, kteří jsou níže zmiňováni, ale musíte ocenit Warholův vklad do dějin i posunů moderní kinematografie. Vedle Chelsea Girls stále stojí většina světové produkce v zahanbení, ta menšina z nich často nešikovně čerpá. Oněch 204 minut stojí za to, zkuste se tomuto filmu opravdu věnovat! (ještě že má titulky, zvuk je totiž extrémně potichu…).

F/ Dalšími exponáty jsou videa Jonase Mekase a Michela Audera, které výtečně doplňují dojem o mýtu formou velmi pravdomluvných dokumentů. I zde je dobré posečkat a pečlivě vnímat. Jestli to ovšem bude ještě ve vašich silách. Nezapomeňte si i posedět s Milošem Formanem, který se svou obvyklou roztomilostí má také k onomu mapovanému fenoménu co říci.


Chelsea Hotel: Přízraky bohémy (do 29. 3.) připravilo Centrum současného umění DOX ve spolupráci s The Andy Warhol Museum v Pittsburghu, Anthology Film Archives v New Yorku a Robert Mapplethorpe Foundation, Inc. v New Yorku.